Roháče

V pátek 27.9. jsme se již tradičně sešli v Praze u nádraží. Tentokrát nám Václav držel místo v restauraci naproti Staré poště. Dali jsme jen jedno rychlé, protože jízdenky jsme letos sehnali jen do RegioJetu, který odjížděl poměrně brzy. To mělo tu nevýhodu, že v Liptovském Mikuláši jsme vystupovali už ve 3:54. Olda si zapakoval 3 litry kořalky, co dovezl Frankie a dal kolovat. Maky pak čekání na bus do Pribyliny zkrátil hrou na ukulele a kdyby se Čára nezdráhal nám půjčit klobouček, možná jsme i něco málo utržili od ranních chodců spěchajících na vlaky do práce.

Bus nás po krátkém spánku vyhodil na zastávce Hrdovo, odkud jsme vyrazili po žluté vzhůru Bystrou dolinou. V dálce vykukoval z marků tatranský Kriváň a my šli nádherným chodníkem kolem potoka. Kolem všude podzimní barvy - červené jeřabiny, oranžové borůvčí a sytě zelená kleč. V horní části údolí jsme si udělali přestávku na oběd, Oldík si zdřímnul a pak jsme pokračovali prudkým stoupáním na hřeben Bystré. Stoupák se nám odměnil úžasným výhledem do kamenisté doliny a dál na Vysoké Tatry. Na jihu byl vidět hřeben Nízkých Tater s obláčky mraků napíchnutými na jeho vrcholcích.

Než jsme po hřebeni došli na Bystrou, už se začalo zatahovat. Na nejvyšším vrcholku Roháčů (2248 m n.m.) jsme si zrobili povinnou vrcholovou fotku a dál pokračovali po modré do Bystrého sedla. Počasí se začalo kazit a tak nebylo na co čekat – sestup Gáborovou dolinou na kolibu pod Klinom nám znepříjemnil déšť, ale naštěstí to bylo už jen kousek a tak se ani nevyplatilo vytahovat ponča.

Jak jsme se dozvěděli z naučné tabule, tak "Koliba pod Klinom je najvyššie položenou valaskou kolibou v Slovenskej republike" a to ve výšce pěkných 1427 m n.m. Koliba byla naštěstí prázdná, takže bylo kam se ukrýt před deštěm. I venku byl "tak trochu krytý" stůl, takže večeři jsme dali v suchu. Večer déšť ustal, mraky odvál vítr a nad námi se objevilo úžasné hvězdné nebe. Václav se nám pokoušel vyjmenovat všechny hvězdy, ale říkal, že u nich v Praze je vidět jen známý vesmír :-)

Ranní kocovinu jsme zahnali prudkým výstupem Račkovou dolinou zpět na hřeben. Opět krásný chodník kolem potoka a Račkovských plies. Bohužel na hřebeni se ukázalo, že vítr bude problém. Tady nahoře bylo těžké i jen stát. Rychle jsme se oblékli, trochu zalezli za hřeben a nasvačili se. Čekal nás přechod na Ťatliakovu chatu. Celou cestu po hřebenovce nám vítr značně znepříjemňoval, ale výhledy na polskou stranu za to stály. Vystoupili jsme na Hrubý vrch a pak na Deravou, odkud se otevřel výhled na Jamnické plesá. Zavzpomínali jsme, jak jsme tu před 14 lety nocovali. Pohled na Ostrý Roháč v mracích v tom větru vzbuzoval respekt. Tam jsme dnes naštěstí namířeno neměli. Vystoupali jsme na Volovec chodníkem z jutových pytlů vycpaných kamením. Dole pod námi už byla vidět Ťatliakova chata, ale ještě před námi bylo dlouhé klesání přes Rákoň a sedlo Zábrať. Vítr ustal až téměř úplně dole.

Na chatě jsme se nejprve ubytovali a objednali véču. Náš pokoj "Baníkov" byla nejvyšší komůrka hned pod střechou. Výstup byl po žebříku, takže čůrání si každý 3x rozmyslel. Nicméně zde bylo sucho a teplo. Prostě super převis.

Dole v hospodě jsme si dali dobrou večeři, pivko a borovičku. Maky vytáhl ukulele a zábava začala. Bohužel chatári šli brzo spat, což jsme vyřešili dokoupením plechovek a seděli až dlouho do noci.

Druhý den hlásili déšť a silný vítr, na hřebenech v nárazech až 160km/h, takže program byl jasný – procházka k Roháčskému vodopádu, oběd na Zverovke a zpět. Z červené turistické, která šla po asfaltu jsme odbočili na zimní běžkařskou cestu, která vedla pěkně lesem a dovedla nás zkratkou na žluto-modrou, po které jsme vyšplhali až k vodopádu. Zde propukly fotografické orgie (Frankie a Čára měli nové foťáky), no a zde také vzniklo naše titulní foto alá Laibach. Řekli jsme si, že také musíme udělat něco pro fanynky našeho paštikářského webu :-)

Přes sjezdovky ve Spáleném žlabu jsme se pak dostali na Zverovku, kde jsme dali oběd. Vyšlo to naprosto přesně – jak jsme usedli, začalo pršet, takže jsme nikam nepospíchali a popili pivo. Zpět na chatu se nějak nechtělo. Čekali jsme na mezeru, kdy zrovna nebude pršet, nicméně jsme se nějak zasekli s placením a tak jsme cestou na Ťatliačku trochu promokli. Večer opět dobrá večeře a pivko. Maky nám ještě "na pokoji" zahrál na dobrou noc na ukulele a šlo se spát.

Ráno se naštěstí naplnila včerejší optimistická předpověď – bylo jasno a krásně. Bohužel náš rychlý start zhatila nepřítomnost chatára. Když už jsme chtěli začít snídat z vlastních zásob, dorazili naštěstí kuchařky ze Zverovky a udělaly nám báječná míchaná vajíčka. K Roháčským plesům jsme tedy vyrazili s mírným zpožděním, ale krásný podzimní den nám čekání vynahradil. Slunce už vylezlo nad hřeben a svítilo do spodního plesa, ve kterém se odrážely jeřabiny a okolní kopce. Zaskočili nás velké rozdíly teplot. Na sluníčku bylo krásně teplo, vítr tady dole téměř nefoukal a tak to bylo na tričko a na kraťasy. Ovšem u horního plesa jsme už zašli do stínu a i vítr trochu zesílil, takže jsme se museli zase obléct.

Dál jsme sklesali k rozcestí Pod tremi kopami a šli traverzem na žlutou, která vedla zdola od Roháčského vodopádu. Po ní jsme pokračovali nahoru Spálenou dolinou. Všude kolem skály, bavlany a výhledy na dolinu a protější hřeben. Čím výš, tím bylo okolí drsnější, kamenitější a hezčí. Šlo se dobře a ani moc nefoukalo. To se ale prudce změnilo, jakmile jsme vylezli na Baníkovské sedlo. Myslel jsem, že mě to sfoukne zpátky do doliny. Naštěstí tady byly plácky chráněné zídkami. Obsadili jsme dvě stanoviště. Když člověk seděl, byl téměř v závětří, ale jak se postavil, švihlo to s ním dozadu na stráň. Tím to bylo jasné. Nepůjdeme přes Baníkov do Smutného sedla, ale slezeme z něj dolů.

Těšili jsme se na krásné výhledy z Baníkova, ale nebylo nám přáno. Jakmile jsme vystoupali posledních výškových 150m, přihnaly se mraky a z výhledů nebylo nic. Jen zima, vichr a sychravo. Zrobili jsme tedy alespoň vrcholové foto a odbočili z hlavního hřebene k jihu na Príslop. Cesta to byla obtížnější, občas bylo třeba použít i ruce. Naštěstí jsme se tam v tom větru všichni v pořádku dostali. Za odměnu se mraky ztratily a opět bylo modré nebe. Načasování na Baníkov tedy úplně nevyšlo, ale co se dalo dělat. Alespoň odtud z odstupu bylo lépe vidět celý hřeben.

Sestup dolů do Jaloveckého sedla byl pohodový. Vítr tady dole už tolik nefoukal a tak jsme se v sedle natáhli na sluníčku a dali si svačinu. Po půl hodince odpočinku jsme pokračovali v sestupu po zelené značce kolem Šarafiového vodopádu na Žiarsku chatu, kde jsme si dali výbornou kapustnicu a pivo.

Slunko pomalu zapadalo a tak jsme museli vyrazit do Žiaru na bus. Příště bych asi paradoxně zvolil raději asfaltku, protože ta modrá turistická nebyla vůbec zajímavá a byla určitě pomalejší.

Bus jsme s přehledem stihli a už jsme byli v Liptovském Mikuláši. Jedna z dlouhé řady Vaškových kamarádek nám doporučovala Oktoberfest, který zde tento týden probíhal. Nicméně hlad nás zahnal do Plzeňky na burger. Teprve cestou na nadr se někteří z nás dali zlákat obřím stanem na náměstí a ochutnali z tupláků, které roznášela moc šikovná dívčina. To víte 4 dny v horách :-)

>Tím končí naše druhá společná výprava do Roháčů . Návrat po 14 letech se podařil. Ošleháni větrem a prosyceni alkoholem (tuším padlo 8l tvrdého), unavení ale šťastní z těch nádherných divokých hor. Roháče jsou moje srdcovka. Třeba se tam ještě vypravíme, přece jen nám ještě chybí kousek projít ...