Jeseníky, Kralický Sněžník

Středa 6.5.2020

Koronavirová epidemie nám letos udělal trochu čáru přes rozpočet a uzavřela nám hranice. Místo na Slovensko nás zahnala do Jeseníků, ale vlastně to byl moc fajn čundr. Ono je nakonec jedno kde jste, pokud jste s přáteli, které jste navíc už pěkně dlouho neviděli.

V rouškách jsme ještě nikdy na čundr nevyráželi, ale každý den se naučíš něco nového. Cesta vláčkem (až na výluku do Turnova) pěkně ubíhala. Lidé ještě moc necestovali a tak jsme měli celou třetinu vagónu pro sebe. Přistupující, vida bujarou zábavu v našem kupé, raději dobrovolně volili přetopenou prostřední třetinu vozu a tak jsme mohli sundat i ty roušky. O kolektivní promořenost jsme se obratem postarali pomocí kolujících plechovek piva a vnitřní desinfekci zvládly ostřejší nápoje.

Olda, vida naši žízeň, využil krátkou pauzu v Pardubicích a doplnil zásoby piv. To ale nevěděl, že nastupujeme do řádně zásobeného vlaku. Suri s Vaškem nám drželi místa v rychlíku z Prahy a vytvořili zde takový malý pojízdný bar. Suri nás pohostil vlastnoručně navařeným pivem IPA. Pro každého vzal 1l v extra PETce. Pivo bylo výborné, řádně nachmelené, což my už po chvíli jízdy byli také.

V Zábřehu jsme si při přestupu vyfotili sochu našeho slavného polárníka Eskymo Velzla a lokálkou se posunuli do Šumperka, kde se k nám při čekání v parku připojil Pakr. Poslední část cesty proběhla busem na Skřítek, kde už nás čekal Frankie s krásnou zdravicí 9 paštikářských panáčků a symbolickou lahví Praděda. Díky Frankie!

Cesta do Jeseníků je holt dlouhá a za střízliva se nedá zvládnout (zvlášť s partou Paštikářů :-). Moje představa, že mákneme a dojdeme až na Švýcárnu, se rozplynula ještě než jsme vyšli. Bylo to naprosto nereálné. Vyráželi jsme kolem čtvrté odpoledne a mírně krápalo. Naštěstí se počasí od této chvíle už jen lepšilo.

Stoupák k Jelení studánce mám trochu v mlze. Fotili jsme se u nějakých kamenů (patrně Ztracené kameny, jak dohledávám na mapě :-) a pak byly i nějaké výhledy (asi Pecný) no a nakonec jsme vylezli k té Jelení studánce. V kamenné boudě u pramene už byla jiná parta a tak jsme se kousek vrátili a rozbili stany na louce mezi rezavým borůvčím. Uvařili jsme véču na vařičích a ještě chvíli postáli v hloučku. Láhve kolovaly, v nich alkohol a ten zase v našich žilách. Slunce se pomalu vynořilo z nízkých mraků a zapadlo za horizont. Jen kdyby tolik nefoukal vítr. Teplo nebylo, ale ten vítr z toho dělal pocitově něco kolem mínus dvou.

Čtvrtek 7.5. 2020

Ráno mám hlavu jak střep. Proč já to všechno včera pil? Už se alkoholu ani nedotknu! Ještě, že mám pro tyto případy ovocnou přesnídávku Hamánek do ručičky - jablíčko :-) Trochu mi to spravilo žaludek, takže se nakonec vešla i polívka. Ráno stejný vítr jako včera večer, ale je jasno. Fotíme se u Jelení studánky a pokračujeme dál krásnou náhorní planinou. Ostrůvky rezavého borůvčí v moři suché trávy střídají fleky starého sněhu. Honza je překračuje ve svých tradičních sandálech. Pohorky ho strašně dřou na patách a tak jde raději v lehkém obutí.

Přicházíme k boudě (asi meteorologická stanice) u prastarého hraničního kamene z roku 1681 a na chvíli zalézáme do závětří. Je to fajn, jako by někdo ten vítr najednou vypnul. Slunko svítí a je zde příjemně. Dáváme sváču a pokračujeme dál. Po chvíli už je vidět špička vysílače na Pradědu. Obcházíme Petrovy kameny. Kluci kolem po turistické a já se Surim a Čárou to sbíháme po sněhu pod lany vleku. Slunce pálí a tak se trochu válíme ve sněhu, ale už je starý a tak jsme jak čuňata.

Další etapa je nuda po asfaltu. Na Pradědu jsem byl už 3x a zapřísahal jsem se, že už tam nepolezu, ale copak můžu nechat kamarády o samotě? Kluci byli natěšení, že tam bude otevřené okénko, ale to pro mě žádným lákadlem nebylo. Je to neskutečně nudná cesta. Jediné štěstí bylo, že byl všední den a kolem koronavirová krize, takže jsme místo klasických davů míjeli jen pár turistů.

Nahoře hochy čekalo smutné překvapení. Jejich chuť na pivo, podporovaná cestou několika cedulemi s textem „Praděd – hladové okénko otevřeno“, byla vybuzena na maximum. Jaké ale bylo jejich zklamání, když zde nic otevřeného nebylo. Navíc led, padající z vrcholku vysílače, nás donutil se od stolu stáhnout o 50m dál na louku. Otevřel jsem tedy alespoň 1l plechovku IPA Horal, které už jsem se chtěl zbavit a dal ji kolovat. Suri měl lepší, ale měl jsem stejně co dělat, abych ubránil hlt i pro Honzu, kterého cestou opustil jeden sandál a tak měl zpoždění (ale to koneckonců i z důvodu neodkladné přestávky). Aby byl Honzík rychlejší, schoval si při té příležitosti dole pod kopcem batoh do křoví. No a co nás s Čárou a se Surim nenapadlo, když jsme vyrazili napřed?

Mám pocit, že to bylo nějak takhle – řekl jsem „To by byla sranda, takhle najít tu Honzovu schovku a batoh mu vo kus posunout.“ Jen jsem to prohodil, že by to mohl být dobrý vtip. Jenže hoši se toho hned chytili a začali pátrat po okolí. Byla to docela zábava, přemýšlet jako Honza: „Do kopce by určitě nešel, to bude pod cestou.“ a „Sem je moc vidět, sem by nelez.“ Nakonec Suri skrýš opravdu našel a pod naší taktovkou bágl přesunul do sousedního remízu.

Cesta na Švýcárnu rychle utekla a při obědě (opět z vlastních zásob, bo okénko zde bylo také „hladové“) jsme dumali, zda kluci ještě hledají Honzův batoh. Už jsme se začali pomalu bát (teda já jsem se začal bát, klukům to bylo asi fuk), zda jsme to nepřehnali, když tu hoši dorazili. Čekali jsme záplavu vulgarismů, ale nic. Ticho po pěšině. Nakonec se to vysvětlilo: Honza nemohl bágl najít a kluci z něj ještě udělali totálního vola, že si jako nemůže vzpomenout, kde ho před tím schoval :-)

Bylo teplo, slunce hřálo a tak jsme si cestou trochu odpočinuli pod Výrovkou a čekali na zbytek party. Do Červenohorského sedla jsme pak scházeli až k večeru. Původně jsme chtěli dojít až k Vřesové studánce, ale už bylo moc pozdě, takže jsme byli rádi za parádní tábořiště u kapličky v bývalém lomu nad sedlem. Je tady památník obětem hor, loučka, ohniště a kolem něj 3 lavičky. Stanové kolíky se zde zapichovaly o poznání hůř než včera do měkké louky a taky se dřevem to zde bylo poslabší, ale jinak super místo na táboření. Nakonec jsme každý dotáhl nějaký ten klacek a udělali si parádní táborák. A u ohýnku je vždycky krásně. Maky vytáhl ukulele a začal svou tříhodinovou šňůru :-) Honza zavolal Mamutovi, který s námi tentokrát nemohl jet a my se kolem bavili jeho výrazem, když ho Surko zval takto on-line na svatbu.

Pátek 8.5. 2020

Státní svátek se projevil náhlým nárůstem turistů, turistek a turistčat. Než jsme se sbalili a vyšli, už se kolem valil dav. Možná to mohlo být celé jinak, ale už na začátku jsme se rozdrobili a celý den se to už s námi táhlo. S Čárou jsme uhnuli z červené magistrály hned, jak to šlo a šli krásnou cestou po žluté na Červenou horu. Pak jsme seběhli pro vodu k Vřesové studánce, kam došla druhá část výpravy, přičemž třetí část šla horem, nám v patách. Nějak jsme se vystřídali, namíchali a někdo pokračoval spodem, někdo vrchem.

O tom by nebylo nic, kdyby horní část Paštikářů nenarazila na konkurenční partu a nezačali si porovnávat kvalitu lihovin. Shrnu to krátce – dlouho jsme je pak neviděli ... Turistů tu trochu ubylo. Vřesovitě u Trojmezí ještě šlo, cestou na Keprník to taky docela šlo, ale na Keprníku byl Václavák. Žasli jsme, kolik lidí se na ten šutr vejde. Trochu nám to zkazilo radost, ale taky jsme si zapózovali, udělali fotku a šli na Šerák. Zde davy (dokonce o tom pak psali i v novinách) – lanovka z Ramzové sem dopravila během chvíle lidí jako na prvomájovou přehlídu. No, ono se jim zase nedalo moc divit, po té měsíční karanténě a v takovém krásném počasí. Jo, počasí – slunko pálilo a nikdo z nás neměl opalovací krém. Předpověď při odjezdu úplně na slunné dny nelákala a také batohy byly řádně těžké, protože na chaty se v této době spoléhat nedalo. Čili měli jsme spálené ciferníky, rouška nerouška.

Chata Jiřího na Šeráku byla v obležení, ale fronta u okénka docela postupovala a tak jsem byl na řadě, ještě než dorazil Honza a než dorazila část 2, stihli jsme s Čárou ještě druhé kolo. Točené pivko v tom teplém dnu chutnalo jak malvaz. Všude bylo plno lidí a i kousek od nás si přisedla holčina s batohem. Jak se později ukázalo, Viktorka (jak se jmenovala), čekala na přítele, který chodil pomalu. My zase čekali na 3. část paštikářů, která dneska taky chodila pomalu a povídali si. Holka se asi docela bavila. Zkoušela meditovat, ale to by vedle nás zvládl asi jen hluchej :-) Konečně dorazil i zbytek paštikářů v zelených tričkách a občerstvil se točeným. Objevil se i Viktorčin kámoš a tak jsme se s ním dali do řeči. Prý chlast není špatný, ale tráva je lepší (no každopádně je lehčí na nošení). Chodil, jako by už dnes pár jointů měl, ale to bylo podle mě tím, že měl na pravé noze protézu (ovšem dobře skrytou v nohavici). Asi byl vysmátý i z nás, jak jsme zelení a prosil, či si nás může vyfotit.

Že jsou všude dobří lidé, se vzápětí ukázalo hned 2x. Jednak někdo z nás potřeboval náplast na puchýř a zeptal se do pléna, kdo by mu ji dal. Náhle přiskočila kolemjdoucí turistka a ošetřila ho z vlastních zásob. Pravda, i když se nám moc zvedat nechtělo, někdo už náplast i hledal, ale s její rychlostí jsme soupeřit nemohli. Také Viktorka se už zvedla k odchodu a darovala nám opalovací krém řkouc, že když tak kouká na ty naše spálený tváře, že nás asi ta třicítka nezachrání, ale můžeme to každopádně zkusit -:) A řekl bych, že nás tím fakt zachránila – já měl ten den skoro náběh na úpal (i když jsem se chladil při koupeli v potoce).

Možná to ale bylo i tím, že jsem pořád musel někde na někoho čekat. Vrcholem bylo, že v půlce sestupu z Šeráku k Obřím skálám nám volal Honza, Suri a Olda, že jedou dolů lanovkou. Ostudy paštikářů!

Dole to nebylo o moc lepší. Kluci šli rovnou do hospody pod sjezdovkou a nechtěli se hnout. Původní plán, spát na Císařské lovecké chatě, se rozplynul, jak pěna na zvětralém pivu. S Čárou jsme šli alespoň hledat místo na nocleh někde nad Ramzovou. A musím nás pochválit – našli jsme prima flek v rohu pastviny, kam nebylo z chat a hotelů vidět, ale byl odtud přitom krásný výhled do kraje a na Šerák. Kluci mě překvapili, že došli v docela rozumném čase = před setměním. Ale nebylo to jejich pevnou vůlí. Jendoduše je vyhodili z hospody a jiná zde otevřená už naštěstí nebyla.

Společně jsme tedy povečeřeli a na mezi udělali ohniště. Druhá krásná noc u ohýnku a se zpěvem …

Sobota 9.5. 2020

Ráno nás probudil krásný východ slunce nad Obřími skalami spojený s bučením krav na pastvě. Oproti včerejšku se nám podařilo zabalit a vyrazit nečekaně brzy a dokonce jsme úspěšně minuli i první otevřenou terásku s lákavými slunečníky Pilsner Urquel. Za Petříkovem proběhla hygiena většiny Paštikářů v potoce a zcela náhodou (mapu nikdo nestudoval) jsme pak o kousek dál objevili i bývalý grafitový důl poblíž cesty.

Císařská lovecká bouda, kde jsme původně měli nocovat, byla krásně opravená a vypinkaná včetně slušného krbu. No na oběd bylo ale ještě brzy a tak jsme se zbytečně nezdržovali a mazali na Paprsek, kde jsme tušili otevřené okénko. Tušení se naštěstí potvrdilo a tak jsme zde shodili batohy (uff) a dali si polévku a jako sladkou tečku si zobli i borůvkový knedlík. Pivka zde samozřejmě také proběhla. Na Paprsku se mi moc líbilo – otevřené prostranství, louka, rychlá obsluha u okénka, prostě pohoda.

No, ale zatím jsme ušli jen 1/3 dnešní ambiciózní trasy. Chceme nocovat u Slůněte pod Kralickým Sněžníkem, takže žádné dlouhé polehávání. Co jsme včera proflákali, musíme dnes dohnat! Ale nějak moc to nejde ... Dole u Medvědí boudy dobíráme vodu a na chvilku posedáváme a poleháváme na lavičkách kolem ohniště. Včerejší alkoholová lázeň si vybírá daň. Padly i zbabělé návrhy zde zůstat, ale nakonec se zvedáme a konečně opouštíme asfaltku a pokračujeme k polské hranici, po které jdeme dál až do Kladského sedla. Je to zde, jak za války - na silnici betonové zátarasy a pohraničníci se samopaly. Koronavirus rozdělil státy. Naštěstí jsme na té lepší půlce - na naší straně hranice je totiž fungující hospoda, takže kluci si dávají další točené pivko a dokonce ve skle! Tentokrát pivovar Zábřeh – pivo Welzl. Jíme z vlastních zásob, ať to nemáme do kopce tak těžké. Překračujeme policejní pásku a pokračujeme po zelené hraniční trase. Tenhle kus cesty tmavým lesem byl neskutečně nudný a nezajímavý a tak jsem se snažil mít ho co nejrychleji za sebou.

V sedle Martena pod Sněžníkem jsme čekali na zbytek party, ale já už jsem nevydržel a vyrazil sólo nahoru. Mraky trochu zčernaly a spadlo pár kapek, ale počasí se zase umoudřilo. Výstup jsem začal po zelné do prudkého kopce. Výškové metry pěkně naskakovaly a nahoře se už otevřely i krásné výhledy. Po průchodu náhorním rašeliništěm jsem pak raději přešel na český chodník a šel kus po červené až nad chatu horské služby. Pak jsem to vzal na zteč vyšlapaným chodníkem přímo ke Slůněti. Poláci, kteří Slůně okupovali naštěstí brzo odešli. Chovali se jak hulváti - no fakt, lezli nahoru na sochu, seděli na ní, trhali chobot atd. no hrůza.

Čára dorazil chvíli po mně a tak jsme postavili stan a vařili véču. Pak se začali trousit další paštikáři, takže nakonec jsme to zvládli všichni. Po hodině dorazil i Honza ve vypůjčených sandálech :-). Po večeři jsme zalezli za roh ruiny staré chaty a schovali se tam před studeným větrem. Poseděli jsme a popili něco málo z již chatrných zbytků alkoholu. Železná zásoba je prostě nedotknutelná a navíc jsme ji už včera stejně vypili :-)

Večer přišel déšť a jemně bubnoval na stan. Pěkně se při tom spalo.

Neděle 10.5. 2020

Ráno vstáváme před 6h. Abychom stihli autobus z Horní Moravy, nemůžeme se dnes úplně flákat. Kolem se ženou dešťové mraky a v údolí prší. Naštěstí se nám to všechno vyhýbá a tak snídani i balení stanu zvládáme v suchu a s krásným výhledem do kraje.

Cestou na vrchol Kralického Sněžníku zastavujeme u pramene řeky Moravy. Je úžasné, že takhle vysoko a téměř pod vrcholem, teče tak silný pramen. Ještě jsme se hromadně paštikářsky vyfotili, ale první kapky, které sem vítr zavál, nás vyhnaly dál. A už je to tu – vrchol Kralického Sněžníku byl dobyt!

Vytofili jsme povinnou paštikářskou skupinovku na vrcholu ruiny bývalé rozhledny a litovali Poláky, kteří zde v tom silném větru stanovali. To my jsme se vyspali pěkně v klidu.

Sestoupili jsme něco málo výškových metrů a vítr ustal. Shodili jsme pár vrstev a dál pokračovali po červené hřebenovkou. Že o překvapení není nikdy nouze jsme se přesvědčili v sedle Puchača, kde jsme narazili na Pavla Gamprů, kterého jsem už několik let neviděl. Byl tady se svou partou na přechod Sněžníku. Svět je zkrátka malý :-)

Dál už nás čekal jen Klepáč s jeho klepající se dřevěnou rozhlednou a krásný výhled do kraje. Poobědvali jsme zbytky zásob a sestoupili dolů do Horní Moravy. Čekání na bus nám zpříjemnilo otevřené okénko restaurace Na rezcestí, kde jsme si dali gáblík, pivko a proběhlo i několik vln narozeninových panáčků. Pak už jen cesta busem do Králík a vláčkem do Ústí nad Orlicí. Zde jsme se rozešli – část pokračovala do Brna, část do Prahy no a my do Pardubic a pak do Liberce.

Naše jubilejní 30. paštikářská výprava se perfektně vydařila - koronaviru navzdory :-)