Hostýnské vrchy

Tip padl na Hostýnské vrchy a nebylo třeba dlouho zvažovat. Liberecká klika tentokrát využila odvoz autem a tak jsme se se zbytkem paštikářů potkali až na nádraží ve Valmezu. Obě party už byly řádně nachmelené dlouhou cestou, ale to nám nebránilo si dát uvítacího piváka ve výborně vybaveném chlastánku na nádraží. Nebyl bohužel čas na dlouhé řeči. Rychle jsme spěchali na vlak, který nás nablížil pouhou jednu zastávku do Brňova, kde jsme vystoupili už za šera.

Ke skalnímu útvaru Jarcovská guľa jsme dorazili už prakticky za tmy. Naštěstí přestalo pršet a tak se šlo na čelovky docela pohodlně. A vůbec, pochod na čelovky, se nám na tomto čundru vlastně stal každodenní rutinou :-). Dnes to ale bylo jen kousek - do sedla Píšková, kde jsme si na mapě předem vyhlédli pěkný přístřešek. A začal mejdan - Suri vytáhl svoje vlastní, doma vařené pivko. Maky ukulele a pařba mohla začít. To, jak skončila, si už moc nepamatuju. Jen, že na mě k ránu docela pršelo - díky větru, co zafoukával déšť do přístřešku, ale Olda, který ležel vedle mě a dělal mi pěknou zástěnu, na tom byl mnohem hůř (co se deště týče, hlava ho ale určitě tolik nebolela :-).

Ráno se moc dobře nevyráželo. Déšť nepřestával, ale nakonec už se nám nechtělo čekat a tak jsme vyrazili. Asi i proto, že Frankie měl už za chvíli dorazit do vesničky Lázy, kde jsme si dali spicha. Nechtěli jsme ho nechat čekat v hospodě samotného. Naštěstí to bylo jen asi 6 km a cesta rychle utekla. V hospůdce na Lázech bylo útulno. Dali jsme si i dobré jídlo, zapili pivkem a kořalkou a nějak se to postupně začalo zase rozjíždět. Kořalky kolovaly, pivka se pořád točily, Maky vytáhl ukulele a vedoucí výpravy Suri už začínal tancovat s panákem v ruce. Do toho se rozjela tradiční soutěž, kdo vyfotí větší kozy. Do hospůdky totiž přišla Magda - majitelka luxusní postavy, jen jí asi chudinku musela dost bolet záda. Nicméně byla nejen pěkná, ale i se s ní dobře povídalo. Jediná vada, že s sebou měla přítele :-(

Prekérní situaci, kdy už si půlka paštikářů chtěla ustlat v hospodě, do které jsme dorazili po poledni, nakonec vyřešil Olda tím, že se sbalil a odešel neznámo kam. To po nějakém čase zmobilizovalo zbytek výpravy a vydali jsme se Oldu hledat. Jenže Olda, jak měl našlápnuto, přešel červenou značku – nic mu nekladu za vinu, nejspíš vůbec nevěděl, že má po ní jít :-) a šel tudíž úplně jinam. Nedostatek pokrytí mobilním signálem celou situaci vyhrotil (jo a navíc prý měl mobil v režimu letadlo), stejně tak, jako podnapilost náčelníka, kterého museli podpírat dva statní ošetřovatelé Maky a Mamut. Další průběh vezmu heslovitě: jdeme po červené rozbahněnou cestou, Frankie se snaží dovolat Oldovi, nedaří se, omylem jsme sešli z červené, čekáme na Suriho, Frankie se stále snaží dovolat Oldovi, jdeme zkratkou, zkratka mizí, ztrácíme se ve vysoké trávě, oplocenka, Čára boří sloupky, jdeme oplocenkou, Suri padá a vstává, znovu plot, Čára opět boří sloupky, hledáme cestu, Frankie se stále snaží dovolat Oldovi, konečně jsem opět na červené. Situace byla kritická, ale vydrželi jsme! Frankie se konečně dovolal a instruoval Oldu, kam má zabočit a že si dáme spicha v Rajnochovicích.

Když jsme po cca půl hodině dorazili, Oldík už se propracoval na dno prvního piváka. Dali jsme si večeři - po zdravotní procházce nám zase vyhládlo a čekali na Suriho. A čekali a čekali. No nebudu to natahovat. V zatáčce se nejprve vynořil Mamut s dvěma batohama a za ním se belhala nějaká stařenka, ne to je Suri! Nějak mu prostydly ploténky nebo sebou někde praštil (nebo obojí) a teď se belhal v předklonu jak stará bába. Malinko ale vystřízlivěl a tak už reagoval na pokyny a převlékl se do suchého a teplého oblečení.

Už za tmy jsme vycházeli z hospody a na čelovky si to štrádovali přes celou dlouhou vesnici. Divili jsme se, že ani moc lidí nesvítí v chalupách kolem cesty. Vypadalo to tu, jak po vymření. Na konci Rajnochovic jsme odbočili po žluté do kopce a šli až do sedla Pod Černou bařinou. Kluci už si zabrali přístřešek a tak jsme s Čárou zalezli do lesa a postavili stan. Jak se ráno ukázalo, tak přímo pod nakloněným suchým smrkem. Naštěstí jsme o tom nevěděli a tak jsme spali klidným spánkem spravedlivých. Tlustá vrstva jehličí byla jako ta nejměkčí matrace. Surko ani Mamut už se do přístřešku nevlezli, tak šli taky stavě stant (teda spíš Mamut stavěl :-) no a Frankie šel do žďáráku vedle plotu.

Ráno se mraky trochu protrhaly a tak cestou na Kelčský Javorník i vysvitlo sluníčko. Nahoře na rozhledně ale strašně foukalo, takže to na žádné dlouhé postávání nebylo, nicméně výhled byl excelentní. Z Javorníku jsme to vzali po žluté do Chvalčova, ale někde jsme zase blbě odbočili a museli se vracet strašnými kotáry. To na nás kluci koukali, jak jsme se jim dostali do zad :-)

Ve Chvalčově na návsi měli v hospodě jen pivo a tak jsme si jedno dali. Část výpravy pak pokračovala na Hostýn busem. My ale šli na gáblík do druhé zdejší hospody a nelitovali jsme. Hotel Na Říce, to byla stará dobrá klasika. Svíčková byla suprová a tak jsme po obědě jen funěli. Na Hostýn to totiž bylo do kopce. Pod Vodní kaplí jsme se napili a doplnili zásoby tekutin. Kluci už na nás na Hostýně čekali, takže jsme si to tam všechno prohlédli, i do kostela jsme zašli, prohlédli si nádhernou křížovou cestu a před odchodem jsme si dali na schodech ještě jedno pivko. Slunce se pomalu kulilo za obzor a tak byl nejvyšší čas vyrazit. Krásnou cestou kolem Skalného jsme došli na louky pod Klapinovem. Proběhla krátká porada, zda tady budeme nocovat a nakonec jsme se rozhodli pro tradiční pochod s čelovkama. Tentokrát nás ale čekalo ještě skoro 5 km k přístřešku u cesty. Místo to nebylo nic moc, ale už bylo pozdě něco vymýšlet a tak jsme postavili stany v lese, jak to šlo. Maky nám opět připravil krásný hudební večer u ohýnku …

Ráno jsme se sbalili a pokračovali po modré kolem Vlčkové přes louky plné ocúnů až k rozcestí Na Písečném, kde jsme poschovávali batohy a nalehko si vyšlápli na zříceninu hradu Lukov. Prohlídka kupodivu stála za to. Zřícenina je docela rozlehlá a bylo tam i dost vnitřních prostor s výkladem historie a obnovy hradu. Méně příjemný byl ale déšť, který se při tom spustil. Zalezli jsme pod přístřešek a dali si pro začátek klobásu a pivo. Déšť ale neustával a tak jsme si dali další pivo a asi ještě jedno a pak už nám to byl jedno :-).

Takže jsme vymysleli a realizovali náhradní program: za deště jsme se vrátili pro batohy a schrastili dolů do podhradí cca 4 km do hospůdky Pod Rablinů, kde jsme si mastňácky objednali nocleh.

Navíc zde zrovna probíhaly zvěřinové hody, takže nás zrovna nemuseli dvakrát přemlouvat. Jídlo byla jedním slovem delikatesa. A opět z toho byl krásný večírek s muzikou.

Druhý den jsme nikam nespěchali. Místo kompletního odjezdu jsme ale ještě vymysleli drobné zpestření: busem jsme se nechali dovézt nahoru Na Troják a dali si ještě krátkou 9 km hřebenovku, po které by asi kráčel Olda, kdyby se mu tenkrát Frankie nakonec nedovolal. Byl to moc pěkný závěr čundru. Zase jsme došli do vesničky Lázy, ale tentokrát z druhé strany. Kolem je tak krásná, milá krajina – louky, lesíky, staré usedlosti. Všude kolem výhledy a mírně zvlněné kopečky plné zeleně a starých ovocných stromů. Jen škoda, že dnes nebyla otevřená hospůdka, ale i tak se to povedlo!