Volejbalový turnaj Koliba

Oplatili jsme Frankiemu jeho účast na fotrkempech a zajeli k nim do vesnice na tradiční volejbalový Koliba turnaj.

Jelikož povinně byla v týmu nutná jedna dívka, oslovili jsme Gábinu, která souhlasila (jistě nevěda, co to bude obnášet ;-) a přijela k nám do Liberca až z daleké Prahy. Sice uvízla s busem v zácpě už pár kiláků za Prahou, ale ten pátek to nebylo zdaleka naposledy. Díky tomu jsme alespoň nemuseli z našich zaměstnání utíkat dřív a startovali jsme z centra Liberce chvíli po třetí hodině. Olda řídil přes Polsko jako Polák. Jeho odjezd z pumpy Citronex dyskont paliwowy v nás zanechal zážitky, které nebou dlouho zapomenuty ... Kolik asi bude třeba terapií a alkoholu na vymazání té jeho kličky?

Nebudu to protahovat - jednu zácpu na dálnicích jsme objeli, druhou minuli zajížďkou. Do toho prdelákova Bystřice-Paseky jsme dojeli až před desátou večer. Jak kužele světlometů krájely tmu v serpentýnách před konečnou, kladl jsem si otázku, co proboha nutí člověka bydlet v takovém zapadákově. Kam ses to Frankie odstěhoval?

No, ale Frankie s Pakrem nás už čekali s nastartovaným grilem a výčepem, takže negativní myšlenky jsme rychle spláchli a zajedli. Maky vytáhl ukulele a zábava se pěkně rozjížděla, až jsme museli trochu brzdit, bo (mimochodem zdejší oblíbený výraz) zítřejší ráno nás čekal trunaj.

Frankie, jako pořadatel, nás vyštengroval, že na hřišti musíme být v 8:30. Což jsme splnili, ale přítomni jsme zde byli zatím pouze fyzicky. Nicméně ani zde se nebstinovalo - Martina z Koliby nás zásobila koláči a k těm báječně pasovalo pivko. Počáteční nervozitu jsme oklepali hlavně díky Makymu a jeho klidným radám a také díky tomu, že nám do hry náš nehrající kapitán Olda vůbec nekecal.  Pěkně jsme si zahráli, byť na kratší hřiště jsme si zvykali opravdu těžko. Pravda, semifinále nám úplně nevyšlo dle plánu, ale zase jsme si tak mohli změřit síly s Frankiem a jeho týmem. Nakonec jsme vybojovali pěkné třetí místo!

Turnaj skončil vyhlášením vítězů, ale zábava teprve začínala. Sežrali jsme obří pizzu, zapili ji hlavní cenou vítězů a postupně i dalšími cenami a dalšími panáky, zazpívali si Přátelé Zeleného údolí, poslechli si pár polských vypalovaček, pohladili koně, na kterém přijel o půlnoci šohaj Martin z dalekých dožínek za kopcem (musel koni svítit na cestu mobilem) a já pak raději utekl před přesilou panáků spát. Už holt chlastám jen 3. ligu :-)

Ráno se nám na plánovaný výšlap do kopců moc nechtělo, protože začínalo mrholit. Nakonec jsme tu lenoru naštěstí zlomili a vyrazili i za mírného deště. Frenkie nám ukázal klasická místa - ceduli na vrcholu Loučka, hypotetické výhledy na Malou Fatru, alej Dobra, strašidelnou kapli sv. Isidora, restauraci Hrádek s luxusní požádní nádrží, místní houbařská místečka a chalupu U čarodějnice.

A já pochopil (a nebylo to nakonec tak těžké), proč Frankie bydlí na takovém suprovém místě, uprostřed přírody, s takovou super partou lidí kolem sebe a výhledy od baráku až na hory na Slovensku.