Volovské Vrchy

Volovské vrchy tvoří největší část Slovenského rudohoří. Rozkládají se od Dobšiné až po Košice. Jedná se o nádherné pohoří s úžasnými výhledy a téměř bez turistů. Jelikož zde prochází cesta SNP, tak když už někoho potkáte, jedná se většinou o dálkové trekaře, s kterými je radost dát se do řeči. My jsme z časových důvodů zvolili jen trasu z Hnilce do Zlaté Idky - celkem 70 km.

Cestu naše parta tentokrát začala poněkud netradičně. Já a Suri jsme byli zrovna pracovně v Olomouci a tak náš čundr začal zde a to odjezdem vláčkem do Třince za Frankiem. Spolu jsme strávili příjemný podvečer výšlapem na legendární vrch Loučka spojený s venčením hravé fenky Maggie. Následovalo pečení toustů a ochutnávka soudkového rumu. Po tříhodinovém spánku odjíždíme autem směr Čadca, kde přistupujeme do vlaku, ve kterém již spí (až na malé výjimky :-) zbytek paštik. Tvarda s Pakrem se připojili už o něco dříve v Pardubicích.
Po neklidném převalování na sedačce, se budím v Popradu s nádherným výhledem na Vysoké Tatry zlacené právě vycházejícím sluncem. Depresivní předpovědi počasí ze začátku týdne se naštěstí nepotvrzují a tak za slunečného ráno vystupujeme na nádraží ve Spišské Nové Vsi a konečně jsme kompletní. Tedy až na Honzu, který si čerstvě hnul zády a musel chudák zůstat doma.
Vlak dohnal půlhodinové zpoždění a pro nás tak není problém stihnout bus do Hnilce, na který máme asi jen 10 minut. Autobus nás po čtyřicetiminutové jízdě vyhodil na konci vesnice, otočil se, nabral děcka do školy a zase odjel. Zůstali jsme sami v tichém slunečném ránu a i když se sluníčko fakt snažilo, byla pořádná kosa. Po rychlé snídani vyrážíme po zelené na hřeben do sedla Súľová. Dnes máme domluvený noclech na chatě pod Volovcem, takže nás čeká jen něco přes 15 km. Díky tomu nespěcháme a užíváme si ranní paprsky slunce na hřebeni. Pod Pekliskem na chvíli stavíme a dáváme si svačinku. Pak pokračujeme dál až do sedla Pod Hoľou, kde obědváme a při tom zjišťujeme, že 2 paštikáři nám zůstali pod Pekliskem. Pokračujeme dál a jak stoupáme, otevírají se nádherné výhledy nejprve na zasněžený vrcholek Kráľovej Holi a pak i na zubaté štíty Vysokých Tater. Všude na hřebeni je spousta suchých popadaných smrků. Mrtvé šedivé kmeny vypadají jako strašidelné pařáty. Jsou smutně fotogenické, ale i díky nepřítomnosti vzrostlého lesa jsou všude kolem parádní výhledy. Skupina tří turistů, které jsme potkali někde u Čertovej Holi, nám říká, ať se obrníme trpělivostí a mají pravdu. Několik kilometrů před sedlem Volovec začíná čerstvý polom. Přes cestu leží popadané smrky i jedle a pod nimi jsou ještě zbytky sněhu. Přelézáme a obcházíme mohutné překážky. Zatím to ale ještě není tak náročné. V sedle Volovec se rozhodujeme pro výstup na Skalisko a následný sestup k chatě. Podle předpovědi má být totiž zítra zataženo, takže chceme využít dnešního pěkného dne k výhledům, i když zítra přes Skalisko půjdeme znovu.

Ještě malé odbočka na vrch Volovec. Kopec, podle kterého se jmenuje celé pohoří, přece nemůžeme jen tak minout. Je to ale fakt jen placka s kupou kamenů označujících vrcholek. Asi nejzajímavější na něm je, že dle map zde leží dva vrcholy Volovec a to ani ne 2 km od sebe, což nás dost překvapilo. Fotíme se a při návratu na cestu potkáváme místní pár ochranářů na elektro kolech. Čistí cesty od polomu, způsobeného před několika měsíci dvěma větrnými orkány. Jelikož zrovna probíhá tok hlucháně (tetřev hlušec po slovensky ;-), tak používají jen malou tichou aku pliku. Znovu se potkáváme na nedalekém Skalisku a tak máme z tohoto krásného vrcholku i fotku z jejich dronu. Skalisko (1293 m n.m.) je podle mne nejkrásnější vrchol celého pohoří Volovských vrchů. Jde o skalní bradlo s úžasným kruhovým výhledem na celou hornatou část východního Slovenska. Na severozápadě jsou vidět Vysoké Tatry, na západě Nízké Tatry s Kráľovou holí. Na jihu se otevíra planina a průlom Slovenského krasu a na východě pokračuje Volovský hřeben s Kojšovskou holí v pozadí. Úžasný výhled máme umocněn i pomalu zapadajícím sluncem.
Sestup k chatě Volovec je už poměrně rychlý i přes přelézání a podlézání padlých kmenů. Dokud ještě svítí slunce, sedíme venku a popíjíme plechovkové pivko. S nastávajícím večerem zůstáváme jedinými hosty a zima nás zahání dovnitř chaty, kde nás místní mladá chatárka hostí pravým maďarským gulášem (otecko varil). S nahozeným generátorem máme kromě světla i čapované pivo a tak začíná první večírek. Maky vytahuje ukulele a my zpíváme a popíjíme. Nezůstane jen u piva. Frankie posílá dokola rundu na svoje nedávné narozeniny a na výhru hokejového Třince. Maky válí a i chatárka si přichází poslechnout Muchotrávky biele :-). Když vidí naše spálené ksichty, tak nám nezištně daruje opalovací krém (tímto ještě jednou děkujeme ???? ). Ovšem největším překvapením večera je návrat našich dvou ztracených paštikářů - došli na čelovky kolem 23h. V těch polomech to museli mít po tmě o dost náročnější. Hlavně, že jsme opět kompletní!

Nový den je tu. Raňajky jsou za námi, loučíme se s milou chatárkou a nás čeká nejnáročnější den treku. Zahříváme se výstupem na Skalisko. Ještě, že jsme sem šli už včera! Dnes je výhled díky oblačnosti minimální. Ještě že neprší! Pokračujeme dál po červené. Teď teprve začíná pořádný labyrint popadaných stromů a větví. Kličkujeme a hledáme nejlepší cestu přes vývraty. Na začátku dne je to ale jen malé zpestření cesty a i když nás zpomaluje, nikdo nenadává. Kolem poledního docházíme k neobvyklému bivaku – napravo od cesty stojí vyřazená „Skriňa z Avie" bílé barvy. Až na náčelníka, který chce pokračovat dál, všichni zalézáme vnu a začínáme vybalovat oběd. Sedačky jsou pohodlné a nefouká tu. Uvnitř je typický odér Avie. Nemůžu si pomoct, ale úplně vidím ten modrý babosed, ve kterém nás vozili na brigádě na chmelnici :-) Suri to nakonec taky vzdává a přidává se k nám. Po obědě proběhneme Sedlo Krivé, po červené obcházíme Bile Skaly, z kterých jsme nezahlédli vůbec nic a pokračujeme po široké cestě do Úhorianského sedla. Tady už naštěstí polomy končí, takže se dá jít pěkně svižně. Za sedlem narážíme na novou útulnu SNP Úhorná. Takhle luxusní chatku jsem u nás v ČR ještě neviděl. Dole je ohniště, nad nímž je plechový odtah do komína vedoucího středem útulny, takže vytápí horní noclehárnu. Navíc je na boku solární panel, takže je možné zapnout osvětlení nebo dobít mobily. Na stěně visí lopatka Fiskars, pod ní sekera a skládací pilka. Přemýšlím, jak dlouho by takové nářadí zůstalo netknuto v našich horách. Vytahuju si z patra jednu matraci a čekám na kluky. Suri s Tvardou jdou pro vodu k nedaleké studánce a postupně si tam vodu dobírá i zbytek paštikářů. Konečně můžeme pokračovat dál. Obcházíme Malou Pipitku a cestou potkáváme dvě turistky, kterou jdou cestu SNP z Košic. Pod Pipitkou (1225 m n.m.) na chvíli zastavujeme a někoho napadá, co jít přes vrchol a neobcházet ho. Nějaké pěšiny tu jsou a tak je využíváme a jdeme na kopec. Je zarostlý a tak je to spíš zdržení, ale můžeme říct, že jsme byli na Pipitce :-) Cestou ještě zastavujeme v sedle před vrcholem Orlia Studňa a dobíráme vodu z širokého prameniště Zimná voda. Kousek dál je nádherná loučka i s ohništěm. Dnes už máme v nohách kolem 20km a tak je to lákavé pokušení shodit zde batohy a zůstat přes noc. Nicméně náčelník je neoblomný! Ovšem jeho smělý plán zkrátit si trasu z Osadníku neznačenými cestami ztroskotává hned v zárodku. V mapě je cestiček a pěšin zakreslených až moc. Většina už je ovšem dnes zarostlá, neviditelná a končí ve spleti třímetrových břízek. Pod Osadníkem to vzdáváme a hledáme alespoň cestu k rozcestníku. Jaké je naše překvapení, když na něm nacházíme naši cílovou metu - Skorušina a čas 30 minut. To je až k neuvěření. Pokračujeme tedy po turistické cestě. U dalšího rozcestníku přichází rozuzlení – stejná šipka, stejná destinace, ale čas 55 minut. Tomu už věříme, ale doba bohužel už pokročila a za hodinu bude slunce zapadat. Není tedy na co čekat. Vyrážíme dál. Cesta je naštěstí široká a jen mírně klesá. Brzdí nás tak už jen únava z celého dne šlapání. K rozcestníku docházím asi za 40 minut ostrým tempem a jdu hledat poľovnícku chatu Zenderling, která má být jen kousek za rozcestím. Poslední podlézání popadaných kmenů a už jsem na místě. Tvarda mě dochází těsně před chatou. Máme štěstí - nikdo tu není, takže nocovat budeme zde. Uff, nechtěl bych teď někde hledat volný flek pro tolik paštikářů. Bez okolků začínám chystat večeři. Světlo slábne a kluci postupně docházejí. Všichni málomluvní a unavení z dlouhého pochodu. Po večeři a pár hltech kořalky se ale nálada vylepšuje a když Maky v altánu vybalí ukulele, tak začíná správná zábava. Rozděláváme oheň v krbu a opékáme špekáčky, které táhl Tvarda s Frankiem. Maky končí produkci kolem půlnoci. Zbytek paštikářů se postupně vytrácí do stanů a přístřešků, až na tři pařmeny. Suri pouští muziku a tak balím připravený bivak za krbem a přesouvám se o 50m dál na verandu hájenky. Z dálky ke mně doléhá bigbít a já usínám.

Ráno jako malované nás vítá a vyhání z pelíšků. Po snídani nabíráme vodu ze studánky pod mezí. Moc neteče a hodí se hrníček. Kdybychom tušili, že pramen o 200m dál je tak vydatný, asi bychom neztráceli čas :-) Dnes máme v plánu dojít na rozhlednu Kloptaň. Díky tomu, že jsme si včera nadešli 5km navíc, by to měl být pohodový den. K tomu přispívá i sluníčko, které se pomalu dere z mraků. Pokračujeme dále po červené až do Štósského sedla. Kousek za ním nás dojíždí cyklista a ptá se, zda jdeme na pivko do lázní. Prosíme ho o informační embargo, jelikož zbytek skupiny je před námi a tedy směrem, kterým chlapík pokračuje :-) Stejně nás ale cukrárna v lázních Štós nemine. Kdybychom věděli, že tam i vaří, asi bychom se necpali z vlastních zásob v parku na lavičkách. I když na druhou stranu je fajn si něco odjíst z váhy batohu. Na terásce jsme strávili příjemnou hodinku a jali se stoupat po červené do kopce. Cestou k sedlu Jedlovec se s námi dávají do řeči tři cyklisté a rozmlouvají nám nápad spát na Kloptani. Jednak dnes hodně fouká a tam nahoře obzvlášť a druhak je cestou nová luxusní útulňa. Leží kousek za sedlem Jedlovec a když tam dorazíme, musíme jim dát za pravdu. Útulňa Jána Kruteka má uvnitř kamínka a 3 patra dřevěných paland. Ještě voní novotou. Podle kroniky byla uvedená do provozu teprve vloni na podzim. Evidentně je zateplená, okna ditherm a celá ze dřeva. Pakr má už od začátku čundru průjem a tak mu největší radost dělá nová kadibudka. Po večeři rozděláváme oheň. Tvarda vyzkoušel při lámání klacků nohou tvrdost svého rozkroku. Dřevo bylo ale dle jeho výkřiků a převalování se po zemi o dost tvrdší :-) Zdá se, jako by se nám smůla lepila na paty. Převržený ešus s vodou (naštěstí ne vařící), pád provizorní lavičky (padající Vašek svůj ešus s jídlem ale bravurně chytil), zakopnutí o kořen. Až se začínáme bát, že toto místo je nějaké zakleté. Řetěz nešťastných náhod naštěstí už končí. Maky do třetice vytáhl ukulele a tak začal poslední koncert čundru. Tentokrát stylově s ohýnkem. Docela foukalo do zad, takže se oheň víc než hodil. Koukáme do plamenů, zpíváme a dopíjíme poslední zásoby kořalky. Zima nás před půlnocí zahání do útulny a jen nejsilnější jedinci, v čele s náčelníkem, zůstávají ještě venku. Suri pouští písničky na přání, ale jak už to u něj bývá, musí být na jeho přání :-) Zalézám až na horní pryčnu útulny a usínám.

Ráno je krásně jasno. Když lezu dolů, zjišťuju, že útulna je poloprázdná. Čtyři paštikáři spali venku. Že by to chrápání bylo tak strašlivé? :-) Po snídani a dobrání vody ve vydatném prameni o 500m dál, vyrážíme prudce na vrchol Zbojnická Skala (1147 m n.m.). Stoupání se zdá být nekonečné a jelikož už sluníčko pěkně pálí, vítáme každý pruh stínu. Ovšem výhled stojí za to. Na předvrcholu je skalní bradlo, z kterého je nádherně vidět celé pohoří Roháčů a Vysokých Tater, stejně jako Kráľovu Hoľu. Obojí ještě pod sněhovou pokrývkou. O 100m dál je skutečný vrchol a neméně pěkná vyhlídka na všechny strany. Fotíme stále stejné panorama. Jen se zdá pokaždé ještě trochu hezčí ... Když jsme se nabažili vyhlídek a konečně dorazil i znavený náčelník, pokračujeme dál na Kloptaň. Je zde dřevěná bouda, z které ční stará dřevěná věž bez schodů. Ještě, že jsme spali dole v té krásné útulni! Výhledy z vrcholu moc nejsou – lepší je sejít trochu níž, kde děláme další společnou fotku. Vůbec se mi zdá, že tento čundr vede v hojnosti skupinovek – je to tu zkrátka děsně fotogenické a samý krásný výhled :-)
Z Kloptaně pokračujeme směr Ovčinec a Trohánka, kde je krásná louka přímo vyzývající k odpočinku. Shazujeme batohy a zalézáme do stínu. Dnes není na nebi jediný mráček a slunce už má slušnou sílu. Obědváme poslední zbytky jídla a po krátkém odpočinku pokračujeme na Tri studne, kde si doplňujeme vodu. Dál po červené na Biely kameň a Spálenicu, kde se opět otevírají nádherné výhledy na celé Tatry. Na Trochánce scházíme na asfaltku a fotíme si kamenný pomník SNP. K chatě Erika je to už jen kousíček. Nebylo ale vůbec jednoduché ukecat náčelníka Suriho, aby nám ji povolil :-) Máme přes hodinku čas, takže si dáváme polévku a pivko. Terasu s takovým výhledem na hřeben Tater člověk jen tak nezažije. Navíc je dnes i perfektní viditelnost. Dál už nás čeká jen sestup po modré značce, která vede sjezdovkou, dolů do Zlaté Idky. Do vesničky přicházíme asi 15 minut před odjezdem posledního autobusu, čili perfektní načasování. Z busu vystupujeme v Košicích na autobusáku a rovnou míříme do naší vyzkoušené hospody Dobré časy. Jednak je docela blízko a navíc tam mají zajímavé druhy piv a vyzkoušené hamburgery. Všechno klape a už to vypadá na klidný odjezd, když přichází zpráva z Regio Jetu, že náš vagón má poruchu a ať počkáme na jiné kupé. Chvíli to i vypadá, že místo lůžek budeme mít jen sedačky, ale nakonec to nějak dopadne. Sice jsme rozfrcaní po několika vagónech a Pakr s Tvardou mají místo lůžek jen lehátka, ale jedeme. A do Prahy přijíždíme dokonce na čas! Pak už jen klasické smutné loučení na peróně a návrat busem do Liberce.
Tak skončil 4 denní relax. Putování liduprázdnými horami s dechberoucími výhledy, nádhernými útulňami a dostatkem pramenů. Volovské vrchy jsou skrytým klenotem Slovenska a já doufám, že jím i zůstanou.