Beskid Ziwiecki - Orava a Kysuce

Termín: od pátku 26.4.2024 do středy 1.5.2024
Trasa: celkem 68 km, nastoupáno 2680 m, sklesáno 3084 m

Frankieho deník:

MIZDOP 2023 jsme měli krásnými a zapomenutými horami Lotru a Cindrel v Rumunsku. Cestou zpátky jsme se v autě bavili o tom, co podnikneme na ORAJ 24, na jak dlouho a kam půjdeme. S ohledem na očekávaný opravdu „velký" MIZDOP 24 jsme si řekli, že to bude něco blízko a něco menšího. Vracíme se z Rumunských Karpat, z luk, u nás jím říkáme gruně a díky tomu mě napadla oblast Oravy, Kysuc, Ziwca, která je plná těchto gruňů, ale i lesů a výhledů. Je tak trochu Rumunskem, ale menším a blízkým. Kdysi v roce 2008 jsme šli z Oravy přes Pilsko směrem severovýchod na Babiu Goru. Pro letošek jsem navrhnul směr opačný, z pod Pilska směrem jihozápadním na Velkou Raču a do Skalitého. Tahle trasa se zamlouvala většině z nás, takže jdeme na ní.

Start byl tradičně již v pátek, kdy se Liberecká, Teplická a Pražská část sešla na Staré Poště. Po pár pivech se vydali nočním vlakem směr Kralovany, kam dojeli v nekřesťanskou hodinu a čekali na autobus do Námestova. V něm využili další čekání na nákupy tekutin a žranice. Pakr dojel z Brna ke mně, ještě jsme večer stihli pivko na Kolibě. Já před tím i šestý zápas finále Ocelářů, sedmý mě opět čeká někde na horách. Ráno nás odvezl Kryštof autem na start v sedle Hliny pod Pilskem a dojel pro kluky na zastávku pod sedlo.

Počasí před letošním Orajem bylo opravdu divoké, prvně byly v dubnu vedra, aby pak přišlo brutální ochlazení se sněžením na horách. Pár dní před startem se naštěstí vzpamatovalo a zas se na nás usmálo sluníčko i s trochou oteplení. Jenže hory jsou hory, tam se to vše drží déle. Start je proto blátivý, my doufáme, že to bude jen kousek. Marně, bláto, voda, sníh bylo příznačné pro první polovinu čundru. Stoupáme směr Pilsko, výstup si zpestřujeme zastávkou na chatě pod Pilskem. Cesta je blátivá, od cca 1000 mnm pak zasněžená, k chatě přicházíme po zcela bílé sjezdovce. Přečkáváme u piva a polívky deštík, po něm vyrážíme dobýt pro nás bájný vrchol (O)Pilsko, nejvyšší bod celého čundru. Pakr s Honzou šetři síly, vrchol míjí a jdou jen do sedla a pak dál. Stoupání chodníčkem s kameny, blátem, vodou, ledem a sněhem bylo náročné, ale zvládli jsme to. Vrchol byl studený, větrný, krásný. Jen škoda, že byl docela opar. Jinak poskytuje kruhový výhled na Tatry, Fatry, Beskydy. Jen špička Babie Gory byla krásně nasvícená sluncem. Dali jsme vrcholové pivo, štamprličku, pár fotek a šli zpět níže z toho větru. Spěchat se nedalo, dolu to byl fakt marast.

Kousek za Pilskem to už byla správná divočina, skoro bez lidí. Většina Poláků chodí Pilsko a okolí, dál se vydají jen někteří. V mapě čteme, že další vrchol je Munczolik, ten nemůžeme minout. No jsme asi jediní, koho to napadlo, ve sněhu nejsou žádné stopy, dokonce ani od zvěře. Pokračujeme po hřebeni, sníh ustupuje, vrací se bláto. Na dalším vrcholku, Poláci mu říkají Palenica, Slováci pak Brts, to je název co, se scházíme se zbytkem skupiny. Tady jsme prostě museli zastavit. Přes pár dalších vrcholku postupně klesáme až k místu prvního nocležiště, přístřešek na trase do Mutného. Všude je docela mokro, na večerní posezení se bude hodit suchá lavice. Po večeři rozděláváme oheň, Maky vytahuje ukulele, k tomu se popíjí poslední pivka a i něco ostřejšího. Písničky občas přerušuje vytí vlků a houkání sov. Jsme zas po čase na horách, v divočině. Většina z nás spí v lese pod širákem.

Druhý den pokračujeme po hřebeni. Už je lepší počasí, sníh nenávratně zmizel. Z vrcholu Wielki Groń máme hezký výhled na Malou Fatru, ale i k nám do Moravskoslezských Beskyd na Lysou horu. Po krátkém odpočinku míříme dál. Čeká nás Bacówka na Krawcowym Wierchu. Je to krásná chata uprostřed horské louky, Poláci horské louce říkají Hala, tahle je Hala Krawcula. Dáváme polívku, pivko, odpočinek a míříme dál. Poláci se co se týče cen piva docela zbláznili. Stojí většinou od 90 do 120 Kč a je jedno zda točené, ve skle nebo plechovce. Proto se těšíme do sedla Novoť, kde je slovenská hospoda. Před ní ještě přecházíme přes vrchol s dalším pěkným názvem „Pientkula". Hřeben je často bez stromů, máme nádherné výhledy, kdy vidíme ze severní strany postupně Vysoké a Nízké Tatry, Velkou a Malou Fatru, Choč. Dáváme pivko a jak se na Slovensko sluší i borovičku na počest kulatin některých z nás, po chvíli míříme dál. Cesta je opět blátivá, rozmočená, rozježděná od lakatošů a tahání dřeva, prostě hnus. Přestává mě to bavit, stejně jsem mokrý, od bláta, tak to jdu cestou necestou. Po chvíli narazím na obří kaluž, obcházím ji po hraně, sklouznu a je průser. Nechci to rozebírat, prostě kotník v háji. Kluci mě vytahují a vedou do lesa, lehnout. Snažím se z toho oklepat, nejde to a tak je rozhodnuto, že pro dnešek končíme. Kluci mě ošetřují, pečují o mě, já se s malou nadějí rozhodují zůstat do rána, zda to náhodou nepůjde rozchodit. Zakládáme v lese tábořiště, já ležím pod spacákem jak mrtvola. Po prášcích a jídle bolest trochu ustupuje. Pavel mi přináší mobil se sedmým zápasem finále. Oceláři vyhráli. Alespoň nějaká radost v tomhle smolném večeru.

Noc se dala zvládnout, ale ráno je jasno. Na levou nohu se ani náhodou nepostavím, kotník je nejspíš zlomený. Volám horskou službu, Polskou. Přijeli dva chlapi, vozík s lehátkem nechali dole. Cesta byla tak strašná, že nešlo k nám s ním vyjet. I chlapi z horské se divili co to je za terén. Nakonec mě svezli na čtyřkolce lesem, následně vysadili v Milowce, kde pro mě dojel kamarád a odvezl mě do nemocnice v Třinci. Závěr jasný, zlomená lýtková kost, utrhnutý vaz mezi holenní kosti a chodidlem, nutná operace. Smutný konec, bohužel. Ke vši smůle to byla prý poslední taková kaluž na trase. Ale hlavu vzhůru, věřím, že se zotavím do MIZDOPU. Chlapi, kamarádi, přátelé, jsem rád, že vás mám, děkuji za pomoc a podporu. Děkuji i chlapům z GOPR, Grupa Beskidy. Druhou část čundru vám tímto předávám. Já si jí snad někdy taky projdu. Podle toho co jste posílali za fotky a co jste říkali stála za to.

Zerziho deník:

Jakmile utichl zvuk čtyřkolky, která odvážela našeho kamaráda, nahodili jsme bágly na záda a vydali se na cestu. Čekal nás dnes pěkně dlouhý úsek a už na startu máme docela zásadní časový zásek. Stále si ale přehráváme co se stalo a co jsme mohli udělat jinak. Až dosud se nám smůla vlastně zázračně vyhýbala a nejhorší, co si kdo z cest přivezl, byla rýma nebo puchýře na patách.
A tak, i když jdeme moc pěknou pěšinou, která je konečně bez bláta a louží a slunce nám krásně svítí, jsme zvláštně zamlklí a myslíme na Frankieho. Na rtech zůstává pachuť a uvnitř divno.

Pokračujeme po modré hraničním chodníkem dál směrem na Javorinu a Kaňovky. Při prvním stoupání plašíme laň, která stála na stráni nad námi. Občas se mezi stromy otevře ojedinělý výhled. Od rána zatím nebyl žádný pramen a tak s nadějí vzhlížíme k Delené Vode. Bohužel nepomohlo ani jarní tání a vody je v dřevěné nálevce pomálu. Komentář na mapy.cz to vystihuje dokonale: „Nemám odvahu z toho pít ani přes filtr."

Už kousek pod studánkou začíná výživné stoupání na Ušusť, které končí křížovou cestou. Poutník pak dorazí na zarostlý vrchol, na kterém je kříž s přírodní kazatelnou. Krásné a liduprázdné místo, kde jste blíž k nebi. Je právě čas k obědu a tak využíváme lavičky k odpočinku a jídlu. Bohužel výhled, proklamovaný na mapách, se nekoná a my se pomalu smiřujeme s realitou, že na dnešní zamluvenou chatu prostě nemáme šanci dojít. Voláme Frankiemu a zjišťujeme, jak je na tom. Kotník zlomený, vazy přetrhané, ale už je alespoň v nemocnici v Třinci. Frankie mám ještě polsky volá na schronisko na Przegibku a odvolává nocleh, aby nás ještě nakonec nehledala horská služba. Budeme rádi, když do večera stihneme dojít na bližší chatu na Rycierovej. A aby to nebylo moc jednoduché, čeká nás ještě sestup z Ušusti ...

V první chvíli je to docela zvláštní pocit, jak se člověk pomalu blíží k hraně pod vrcholem a stále nevidí kam vlastně ten svah dolů vede. Až když stojíte úplně na hraně, tak vás pojme úzkost z té strmé stezky. „Polský traverz" jsme tomu říkali v Biesczadech. Prostě chodník rovně dolů kolmo na vrstevnice. Jediné štěstí, že už tady stačila hlína celkem vyschnout. Nedovedu si představit, jak se to dá slézt v blátě, pokud nemáte s sebou lano. Maky si za styl zasloužil 10 bodů. Vzal to středem a byl dole jako první. My ostatní jsme šli hodně „připosraně", chytali se stromků a traverzovali bokem, ale i tak se to neobešlo bez několika pádů a Pakr zlomil jednu hůlku. Dole pod kopcem si lížeme rány a jednomyslně zařazujeme do paštikářského slovníku novou nadávku „Ušusť". Je to takové úderné a Pakr to zaklínadlo používá při nahazování těžkého batohu na záda :-)

Na Krkoškuľe se nám otevírají parádní výhledy na Malou Fatru. Zase je o poznání blíž, než se zdála být z Pilska. Míjíme prastarý hraniční kámen Panski Kopec a pokračujeme po hranici na Talapkov Beskyd, jen cestou překonáváme pár polomů. Za Svítkovou sestupujeme na krásnou louku v sedle Prislop. Měkoučká tráva přímo vybízí k ulehnutí. Zouvám si pohorky a naboso si vychutnávám tu nádheru. Po krátké poradě pokračujeme dál na chatu. Je to lákavé zde zůstat, ale aktuálně nemáme skoro žádnou vodu. Odpojujeme se z hranice a jdeme netradičně po žluté. Cestou míjíme několik potoků a tak si konečně dobíráme tu vzácnou tekutinu. Poslední stoupání a už jsme na chatě na Rycierovej. Akorát včas na večeři před zavřením kuchyně. K jídlu si dáváme i to předražené pivo, ale dnes je zasloužené a chutná. Později se přesouváme kousek zpět. Polská rodina to u ohniště už zabalila a šla uspat prcky. To nám večer teprve začíná! Sbíráme dřevo v širokém okolí, rozfoukáváme uhlíky a Maky vytahuje ukulele. Krásný večer, jen nás je o jednoho méně ...

Ráno se probouzím se slušnou opicí. Musel jsem ze sebe ty dramatické události setřást a to chtělo asi trochu víc alkoholu než obvykle. Ještě, že jsme spali pod širákem. To se tělo přece jen lépe regeneruje a vydýchá. Nicméně to asi úplně nestačilo. Čára ze mne má docela prdel, když při ranní rozcvičce v jógové pozici tygra ztrácím balanc a padám rovnou na hubu. Buď jak buď, je nádherné ráno, sluníčko svítí a tak balíme a jdeme k chatě na snídani. Voda vedle v cisterně je jen užitková, ale na ranní hygienu super a kdo si včera nedobral pod kopcem z potoka, může si koupit PETku.
Vracíme se zpět na hranici přes Velkou Rycierovu horu. Dál po hraničním hřebeni pokračuje červená značka a na té dnes zůstaneme až do večera. Kousek pod vrcholem je malá studánka. K nabrání je sice potřeba hrníček, ale voda je nádherně ledová. Dobíráme si do plna a pokračujeme dál přes Majcherovou na Przegibek, kde jsme měli původně včera spát. No, dnes nám to sem vychází přesně na oběd. V sedle Przegibek je malá osada s pár roubenkami, zelenými pastvinami a rozkvetlými trsy narcisů. Chata stojí až na vzdálenějším konci sedla, ale krátká zacházka stojí za to. Baštíme oběd a jako nášup testujeme zdejší nabídku moučníků od palačinek se šlehačkou až po knedlíky s třešňovým přelivem. Na Wielku Bendoszku, která je necelý kilometr nad chatou, se ale nikomu nechce a ani čas tomu nepřeje. Snad nám to Frankie odpustí :-)

S plnými bříšky pokračujeme dál po červené. Za Kykulou chodník opouští státní hranici do Polska a připojuje se až v sedle Przełęcz Śrubita. Za ním se nám postupně otevírají lákavé výhledy na Roháče a Vysoké Tatry na východě, přes Nízké Tatry na jihu, až po Malou Fatru, která je už vážně co by kamenem dohodil (a zbytek doběhl :-). Na louky pod Malou Račou přicházíme až v podvečer. Tak krásné výhledy ale nelze minout bez zastavení. Na Velké Rači tak objednáváme večeři opět těsně před zavíračkou. Uvnitř chaty fascinovaně zíráme na automat na točení piva. Je to něco mezi CNCčkem a robotickým čerpadlem. Karusel postupně strká kelímky pod hadičku, kterou pomalu teče pivo a nakonec tam prdne pěnu, prostě polské pivo lane. Jako pro Poláky dobrý, dobře se na to kouká, ale tomu já točení piva neříkám. Kam ten svět spěje?

Dny už jsou docela dlouhé, takže i po večeři máme ještě dost času na vyhlídku nad chatou. Stavba je už docela stařičká a nebudí moc důvěry, ale na takovém místě naštěstí ani není třeba aby byla vyhlídka moc vysoká. Kolem dokola je totiž nepředstavitelně nádherný kruhový rozhled po těch našich krásných Karpatech. Od Lysé Hory v Beskydech, přes Malou Fatru, až po Nízké a Vysoké Tatry. K tomu si přidejte západ slunce, sedm smradlavých paštikářů a romantika je hotová :-)
I přes nepříjemný vítr se nám daří rozdělat oheň a Maky vytahuje ukulele k poslednímu koncertu.

Ráno mě budí sluníčko a hlasy lidí na vyhlídce. Já ne, ale někteří naši prostatici stihli vyfotit i krásný východ slunce. Snídaně probíhá z vlastních zásob a i na chatě. Pak už opouštíme toto krásné místo a před námi je už jen klesání do slovenských nížin.
Cesta příjemně ubíhá, sluníčko svítí, ale stejně jsou tyhle dochody do civilizace ze své podstaty dost depresivní. Ještě si to ale zpříjemňujeme zastávkou u sjezdovky Na Rači. Otevřené okénko a lehátka se slunečníky nás uloví na první dobrou. Vašek nás obsluhuje, lehátka sklopená. To je ta správná pohoda! Až plynoucí čas nás donutí pokračovat dál. Cesta se líně klikatí mezi sytě zelenými pastvinami, kolem nové rozhledny Surovina, na kterou ani nelezeme, protože i dole pod ní je parádní rozhled (zase další účelně vynaložené dotace).

Do Oščadnice přicházíme po poledni a jelikož do odjezdu vlaku máme ještě skoro hodinku, rozhodneme se trochu deratizovat v Kysuci, které protéká kolem Oščadnice. Podle map volíme nejkratší přístup k řece. Stejný nápad ale už před námi dostal nějaký rybář a romská rodinka, která zde tráví sváteční pohodu grilovačkou na břehu řeky. Jdeme trochu stranou, abychom jim nekazili chuť k jídlu a lezeme opatrně do vody. Šutry kloužou a hloubka je až u druhého břehu, jelikož řeka se zde zrovna stáčí. Ale stojí to za to. Smýt špínu a pot po několika dnech a zchladit sluníčkem rozpálené tělo. Lahůdka! Pak už nám zbývá jen kousek popojít na nádraží. Vlakem to máme do Čadce jen dvě zastávky. V obrovské hale si dáváme občerstvení z jediného, na 1. května otevřeného stánku a čekáme na vlak do Prahy a domů. A tady už naše pouť pomalu končí. Letos byla díky Frankieho úrazu opravdu netradiční. Nějaké zhodnocení? Zdraví je nejpřednější :-) a hned po něm parta prima kamarádů!

Poznatky:

• Chaty jsou vždy na polské straně. Jediná výjimka je SK reštaurácia Colinka v sedle Hlinka – Novoť.
• Kolem chat jsou velké louky s možností rozdělat stan. Za spaní pod širákem po nás nic nechtěli (ale ani jsme se vlastně neptali :-)
• Nejvíce turistů bylo kolem Pilska a dále kolem chat. Z 99% Polské národnosti.
• Vody byl cestou všude dostatek, jen jednou jsme museli odbočit cca 200m z cesty a dojít k potoku.
• Díky chatám není třeba s sebou brát tolik jídla – stačí dostatek PLN :-). Na druhou stranu není možnost si nikde nic dokoupit (s výjimkou drobností na chatách).
• Žádné medvědy ani známky jejich přítomnosti jsme cestou neviděli, z lesa se pouze jednou ozývalo vytí vlků.
• Zajímavá by mohla být návštěva Oravské lesné železnice.
• Jak je vidět z fotek, koncem dubna bylo ještě docela dost sněhu, hlavně na Pilsku a okolí.

P.S.: zdravíme našeho čtenáře Jardu, jehož email nám přeposlala Gába básnířka. Díky!

P.P.S.: pokud nám chcete někdo něco (pěkného!) napsat, dole v patičce našeho webu je odkaz na email ;-)