Gruzie

Sobota ráno. Před dvěma dny jsme se vrátili z Gruzie, ale myšlenkami tam stále zůstávám. Dnes se mi zdál intenzivní živý sen, ve kterém byli mí kamarádi Paštikáři. Nebo když jdu v noci doma na záchod, vzpomenu si na všechny záchody v Gruzii, kam jsem se takto po tmě šátral. Přecházím ulici v Liberci a vzpomínám, jak bylo dobrodružné přejít přes podobný přechod v Kutaisi. Také už jsem udělal rodině zeleninový salát se svanskou solí a koriandrem. Podle všech symptomů to vypadá, že jsem se do Gruzie zamiloval :-)

Nápad jet do Gruzie vznikl na podzim 2022 při paštikářském soustředění v Krásné Lípě, na výletě do okolí Jetřichovic. Nadělili jsme si to vlastně jako dárek k padesátinám, které většina z nás letos oslavila. Původně jsme směřovali do Tušetie, ale následně jsme vyměkli a zvolili (patrně) méně náročnou variantu Svanetie. Zpětně ale nelituju jediného dne :-)

Byla to ve všech ohledech NEJ akce:

• Nejdelší časově - na dva týdny jsme ještě nikdy nevyjeli, ale jelikož se známe už přes 30 let, žádná ponorková nemoc se nedostavila. Naopak nás to ještě více stmelilo.
• Nejvyšší převýšení - celkem jsme nachodili asi 90 km s převýšením 4 tis. m.
• Nevzdálenější destinace - vůbec první paštikářská výprava letecky a rovnou 4-hodinový let!
• Nejvyšší spaní venku - noc jsme strávili ve 2900 m n.m., což byl osobní rekord všech paštikářů.
• Nejsociálnější - obvykle se snažíme civilizaci vyhýbat, ale tady jsme spali v několika rodinách a ubytovnách. Nezapomenutelné pro poznání zdejšího života a lidí.
• Nejprožranější – obvyklý paštikářský instantí asketismus vzal v Gruzii za své. Počítám, že tady by to ani jinak nešlo. Pohostinost Gruzínců je pověstná a místní kuchyně úžasná. Také gruzínskému koňaku jsme rychle přišli na chuť a ke konci jsme byli schopni rozlišit a ocenit i kvalitní čaču :-)

Níže nechám promluvit Vaška a jeho obsáhlé zápisky, které poctivě posílal na internet každý den během naší cesty. Není co dodávat, Gruzii máte i po návratu v sobě a je to stejně nesdělitelné, ale Vašek se tomu přiblížil, jak to jen šlo :-) A pokud vás nezajímá samotný cestopis, alespoň se mrkněte až za něj na zajímavosti kolem Gruzie!

Nakonec bych chtěl ještě poděkovat Surimu za perfektní organizaci. Byla to náročná akce a všechno se dařilo od začátku až do konce. Náčelnictví je v dobrých rukách!

Howg Zerzi (emertiní náčelník ;-)

P.S.: jediné, co nám dělá starosti je politický vývoj po nepovedených volbách na podzim 2024. Uvidíme, jakými cestami se bude budoucnost Gruzie ubírat ...

Den 1 - čtvrtek 19.9.
Ranní brzký odjezd na letiště. Let do Kutaisi trval 3,5 h čistého času. Na letišti jsme koupili místní SIMky, někdo jen data, někdo i místní volání, což se také hodí...
Pak přejezd na ubytování, výměna peněz v ulici, kde byla doslova směnárna na směnárně. Divili jsme se, jak se můžou uživit...
Nákup plynové bomby pro vařič, protože je nejde brát do letadla.
Následovala výborná obědovečeře. Ceny jídel cca 120 Kč, pivo 25 Kč.
Cestou zpět na ubytko jsme koupili na večer nějaké pivo a gruzínský koňak, Maky udělal koncert a tím jsme první den krásně zakončili....
Suri na 7h ráno domluvil snídani - moc se majitelům penzionu takhle brzo nechtělo, ale nakonec souhlasili...
S usínám jsme problém neměli :)

Den 2 - pátek 20.9.
Vstávali jsme před 7 h ráno - tj. 5 h českého času. Po snídani na ubytování jsme hned šli na dopravu směr Mestia.
Jeli jsme maršrutkou - což byl dodávkový Mercedes pro 19 lidi.
Seděli jsme jako sardinky, místo na kolena nebylo. Viz foto.
Cesta trvala skoro 6 h, včetně 30 min přestávky. Jinými slovy 6 piv, 2 lahve gruzíňaku a 8x chacha - pozor, toto je celkem na skupinu, ne na osobu!
Přišel déšť. Během jízdy i pak v Mestii pršelo, nijak silně, ale vytrvale.
V Mestii jsme se ubytovali - Suri našel cestou v autobuse na Bookingu hezký penzion s milou paní domácí.
Doporučila nám na obědovečeři menší restauraci s domácí kuchyní. Opět jsme zkoušeli všechno možné a jídla sdíleli. Bylo to výborné....

Den jsme zakončili posezením v ubytování. Už nevím, o čem jsme mluvili, ale hodně jsme se nasmáli.

Den 3 - sobota 21.9.
Ráno neprší. Čekají nás poslední nákupy a pak vyrazíme směr několikadenní trek po Svanetii na trase Mestia - Ushguli. Dnes máme v plánu cca 16 km z Mestie do Zhabeshi

Cesta se zvedá, umlká smích, dávno ustal zpěv. Každý jde za sebe. Přežijí jen nejsilnější. Slabší pobijeme, aby nás nezdržovali! A sakra - jsem poslední, to raději ne :)
Cesta vedla ze 1400 m do sedla v 1900 m a pak dolů do údolí. Nejdříve bylo teplo, pak zima, pak déšť a nakonec hezký slunečný večer.
Vrcholky okolních kavkazských štítů (někdy až 4700 m vysokých) byly v mracích. Byl vidět ledovec Chaladi - je i na fotkách.

Cestou jsme se zastavili v občerstvení  okolo kterého jsme šli. Pán byl velmi veselý, popovídali jsme si česko rusko-gruzínsky.

....stále den 3
Večeře stojí za zvláštní popis:
Spíme v malém guest housu, v podstatě v rodinném domě.... Domácí zde typicky dělají hostům večeři....

Na stůl to nosili dlouho. Spousta talířků - 2 druhy salátů, fazole, kousky ryby, chleba.  Když jsme to snědli a měli tak akorát, tak přinesli chačapuri - chlebová placka plněná sýrem. A to v množství, které by nás asi zasytilo samo o sobě.
Ty jsme s vypětím všech sil zvládli. Načež donesli masové pelmeně.
A nakonec ještě jeden velký talíř chačapuri....

Den 4 - neděle 22.9. - Zabeshi - Adishi ccs 11 km, 950 m nahoru a 480 m dolů. Nejvyšší bod 2470 m n.m.
Ráno krásné počasí, v celé kráse se nám ukázala Ushba - 4700 m n.m. Začalo se náročným výstupem k sjezdovce. Nahoře u sjezdovky bylo občerstvení, které jsme rádi využili.
To už se začala obloha zatahovat. Při odchodu se rozpršelo a byl to celkem pěkný déšť. Sice později přestal, ale rozbahnil cestu.
Plán byl projít Adishi a spát na divoko ve stanech ještě cca 5km za Adishi u brodu přes řeku.
Když jsme ale přicházeli k Adishi, tak se opět rozpršelo a navíc jsme již byli celkem unaveni, proto jsme v Adishi zůstali a opět spíme v guest housu.
Večeře opět skvělá - viz foto.

Den 5 - pondělí 23.9. - Adishi- brod přes řeku Adischala - sedlo Chkhundreli 2722 - údolí řeky Kaldeshala 2240m.

Ráno jdeme k brodu přes řeku vytékající z ledovce Adishi. Čekají tam chlapi s koni a za 200 Kč převážejí turisty přes brod. My jsme v pohodě přebrodili buď na boso nebo v sandálích. Viz foto.
Počasí bylo krásné, sluníčko, takže se ledová voda dala přežít.
Následoval výstup 500 v.m do sedla Chkunderi 2720 m n.m. Cestou krásné výhledy na ledovec a horu Tetnuldi
4858 m n.m.
V sedle oběd z vlastních zásob.
Jdeme stejně ryhle jako skupina 4 Rusů a jiná skupina 3 Číňanek a 1 Číňana, takže se mnohokrát potkáváme, zdravíme, fotíme apod.
Pak sestup do dalšího údolí, kde je krásný výhled na 5-tisícovky Jangi a ledovec pod nimi.
Rozhodli jsme se tam zůstat a spát ve stanech. Přidávají se k nám 2 krásní psi, zdají se být vychovaní. Zůstávají s námi 24 h.
Stavíme 3 stany a 1 celtu, večeře je opět z vlastních zásob na vařiči.
Zkoušíme udělat oheň, ale hoří špatně, dřevo je mokré....
Večer přichází bouřka, ale míjí nás. Ne tak už noční déšť. Psi spí se mnou a Oldou pod celtou.
Ráno je modrá obloha a námraza. Psi hřáli hezky :)
Noční déšť vyřešil naše úvahy jít do Ushguli přes náročné strmé sedlo Lagern. Je tam sníh, včera bylo ještě zeleno...

Den 6 - úterý 24.9. - údolí řeky Kaldeshala 2240 m - ledovec Zaresho-Khalde 2600 m - Lalkhori - Ushguli 2100 m.

Shodli jsme se, že 2240 m je nejvyšší místo, kde jsme kdy spali ve stanech. Tak to ještě večer u ohně oslavíme vším, co neseme, chacha nesmí chybět.
Ráno je krásně, necháváme stany postavené, aby uschnuly, a nalehko vyrážíme k ledovci Zaresho-Khalde. Cestou se ale zatahuje a když dorazíme ke konci cesty, kde má být výhled na ledovec, tak není vidět nic a navíc začíná pršet. Já už vidím jen mlhu, Čára a Zezi dorazili o chvíli dřív a ještě ledovec zahlédli. Cesta vedla vysokou travou, takže po cestě zpět za stálého deště přicházíme ke stanům komplet mokří, včetně vnitřku bot. To je nepříjemné, boty jen tak neuschnou.
Balíme mokré stany.
Čára se Zerzim si začínají v jedné boudě vařit oběd, zbytek vyráží do Khalde. Zastavíme se v prvním Café, které tam je, dáváme si k jídlu výborné chačapuri, k tomu pivo. Už je s námi jen jeden pes, druhý se asi přidal k někomu jinému. Dochází pivo, na takové návaly tady nejsou zřejmě zavedení..
Společně pak jdeme stále dolů k hlavní silnici Mestia - Ushguli. V prvním domku si necháváme zavolat dopravu do Ushguli, protože se nám nechce jít 10km po silnici a turistická cesta je údajně neprochozená.
Přijíždí dodávka s otevřenou korbou. Do kabiny se nad vejde 5, tři tedy musí na korbu. Cesta je pro ně silný zážitek.

Vystupujeme v Ushguli- 2100 m n.m.

Usghuli je spolu s okolními vesničkami (říkejme jim předměstí ;-) zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Jde o nejvýše položenou a celoročně osídlenou vesnici v Evropě. Nachází se v malebném údolí spolu s řekou Inguri a když máte štěstí a necloní vám mraky, můžete zahlédnout nejvyšší horu Gruzie Shkhara (5193 m). Pod ní se nachází Shkhara ledovec (kolik jich nám tu na konci století asi tak zbyde...).
Po telefonu domlouváme ubytování v něčem s honosným názvem hotel. Ubytování je hezké, ale vede k němu hrůza. Jak před kravínem v JZD - bahno a kravince. Vypadá to, že tudy prošlo 200 krav trpících průjmem....

Co nás mrzí je, že se nejí u nich, ale v jejich restauraci o 300 m dál, takže tuto cestu musíme jít na večeři i zpět.
Večeře opět výborná - objednáváme různá jídla a ta pak kolují....
Na 2 předešlých ubytováních se bílá vína nedala pít, zde červené bylo velmi dobré - padly 3 litry.

Po večeři byl na ubytování opět krásný ukulele večírek.

Den 7 - středa 25.9. - odpočinkový den v Ushguli.

Předpověď na středu není dobrá, proto nemá smysl pokračovat směrem hřebeny. Uvažujeme o tom se nějak dostat k ledovci Shkhara, který je pod stejnojmennou nejvyšší horou Gruzie - 5193 m n.m. Je to celkem cca  8km tam a pak zase stejnou cestou 8 km zpět. Ale vyhodnocujeme, že to nemá smysl, je zataženo, ledovec asi vidět bude, ale hory ne. Jdeme se projít podél řeky směr ledovec a pak se vracíme do Ushguli.

Plánujeme, co udělat další dny, abychom ten čas tady co nejlépe využili a zároveň se neodrovnali. Počasí by se už mělo zlepšit, tak plány máme ambiciózní. Uvidíme, co zvládneme časově, na co budeme mít sílu a co nám dovolí počasí. Nabízí se postupně překonat 2 sedla - obě ve výšce cca 3000 m, včetně spaní někde na hřebeni....

Odpoledne jdeme do kina na film Dede podle pravdivého příběhu, který se stal roku 1992 o střetu tradic a svobody - odehrávající se zde ve Svanetii a přímo v Ushguli.
Začíná pršet a prší tak 6 hodin... náš plán je ohrožen! Máme obavu, že nahoře bude sníh a Latpari pass bude nemožné zdolat.

V místní restauraci necháváme zápis na stěně - Gábina nám složila pro tuto příležitost extra básničku:

DÍKY TOUZE, CO NÁS ŽENE.
DÍKY ČAČE VYPÁLENÉ.
DÍKY POUTU PŘÁTELSKÉMU.
DÍKY BOTÁM DO TERÉNU.
DÍKY KRÁSE TOHO KRAJE.
KTERÝM PROCHÁZELY BÁJE.
DÍKY SNÚM A NAŠIM ŽENÁM..
DÍKY PŘIJATELNÝM CENÁM :-)
GRUZIE NÁM ZÁŘÍ V TVÁŘI!
BYLI JSME TU, PAŠTIKÁŘI.

Večer na ubytku opět skvělý ukulele večírek až do půl 1.

Den 8 - 26.9. čtvrtek - výstup do sedla Gvibari 2943 m a přespání u jezírka před Latpari passem.

Je krásně!
Vyrážíme do sedla Latpari, kde plánujeme spát ve stanech.
Nejdříve ale doplňujeme zásoby nutné na přežití 2- denního přechodu sedla: 2 lahve koňaku a 1 chlebová placka.

Cesta do sedla Gvibari je strmá, ale celkem příjemná na výšlap - stálý sklon i málo bahna. Na 5 km vystoupáme cca 900 výškových m.

Rozmohl se nám takový nešvar - Pakr a Olda simulují kašlik a rýmu. Šest doktorů ihned nařizuje léčbu chachou.
Po této medikaci mizí příznaky i chacha. Oba dva se raději prohlašují za zdravé....

Nahoře v sedle začíná parádní hřebenovka. Výhledy jsou na všechny strany. Tohle je za odměnu!
S obavami sledujeme déšť, který máme za zády - je za Ushguli směrem k 5-tisícovým vrcholům. Déšť tam je dlouho, je kousek od nás, ale naštěstí se k nám nechystá. Na opačnou stranu, tedy ve směru našeho pochodu směrem k noclehu také prší, ale i v tomto případě máme štěstí.

Fotíme, co to dá, paměťové karty se vaří. Je to fakt krása, máme velké štěstí. Je vidět 67 km vzdálený Elbrus. Splněný sen.

Spíme u jezírka, asi 1 km před sedlem Latpari.
Večer někteří zapadnou spát už v 8, většina stojí po tmě - oheň nejde rozdělat - do 10 h, je zima, kolují lahve se vším, co máme. Obdivujeme hvězdnou oblohu nad námi...i morální zákony v nás.

Ještě k čtvrteční etapě z Ushguli do Latpari passu:
Spali jsme ve výšce 2880 m, což je pro všechny osobní rekord ve spaní na divoko ve stanech, Olda dokonce pod celtou. Náležitě jsme to oslavili!

Velký obdiv Honzovi - ač ve středu ráno v Ushguli vypadal ve stylu "večer ejchuchu a ráno ouvej", tak do Gvibari passi vyšel jako srnka. A to mu někteří dole v Ushguli nabízeli možnost nechat se do Latpari passu vyvézt autem a jít nám naproti. Dávám si za to pohlavek.

Velký obdiv Surimu - při večerní party ve tmě si dokázal obdivuhodně pamatovat stav každé láhve a jako správný barman dodávat postávající skupince vždy správnou láhev, kde toho bylo nejvíc.

Velká část cesty vzhůru z Ushguli do Gvibari passu vedla rhododendrony. Musí to být krása, když kvetou!

Den 9 - 27.9. - jezera u Latpari passu 2880 m - silnice v údolí 1700 m - přejezd do Mestie

Včerejší den a dnešní den jsou za odměnu. Nádhera! Jupí! Už jen kvůli nim mělo smysl sem jet.

Ráno vstáváme se Surim před východem slunce a fotíme krásné červánky. V noci mrzlo, je pěkná jinovatka. Stany jsou pěkně bílé.

Co tu jsme se hlavní 5-tisícový hřeben s vrcholy Jangi s Shkhara jen nerad ukazuje. Jako cudná dívka, která nechce ukázat celou svou krásu jen tak, každému hejskovi, který přijde a pískne. Ale jak jsme ji od soboty dobývali, trpělivě snášeli přeháňky, déšť, litry chachi a vína, fotili na chvilku odhalené vrcholy, stoupali stovky výškových metrů nahoru a hned zase dolů, tak jakoby se slitovala a podlehla.

Hlavní hřeben, dlouhý desítky kilometrů od vrcholu Ushba nad Mestií, přes krásnou Tetnuldi až po 5-tisícovky Jangi a Shkhara a pak až po další vrcholy na východ od Ushguli, se náhle ukázal v celé své kráse....na slunci, bez mraků. Nevíme, jak fotit. Celý hřeben je pak na fotce malý, jen část zase neukáže celou tu krásu.

Fotíme a fotíme. Snažíme se zapamatovat si ten obraz.

Docházíme do sedla Latpari 2830 m, kde dáváme v závětří krátký odpočinek. Pak nás čeká sestup dlouhý 10 km z 2880 m do 1700 m na silnici spojující Mestii a Ushguli.
Dochází voda, dolů přicházíme už zcela vyprahlí - poslední pramen byl před 26 hodinami. Dole rychle dáváme každý 2 piva - jen to zasyčí.

Voláme si odvoz do Mestie a objednáváme přes telefon v Mestii ubytování.

Zdravotní zpráva: Olda šel včera spát příliš brzo a tím nedokončil nařízenou léčbu kašlíku pomocí chachi. I antibiotika se mají dobírat, natož chacha! Takže pak dopoledne hlásí zhoršení zdravotního stavu.
Lékařské konsilium 6ti polodoktorů se shodlo, že by mu mohlo pomoci studené pivo, které ihned dostává, jak jen je k dispozici, tak uvidíme....

Den 10 - 28.9. - den barev - cesta z Mestie po hřebeni do vesničky Tsvrimi.

Dnes je opět krásně - modrá obloha, sluníčko. Vyjeli jsme lanovkou nad Mestii do Zurudi. Pak jsme šli pěšky směrem na východ po hřebeni, ze kterého bylo vidět na obě strany - jak na vrchol Ushba a okolní vrcholy a ledovce, tak opačným směrem k hlavnímu Svanetskému hřebeni, pod kterým jsme šli ten 4-denní trek z Mestie do Ushguli.

Výhledy byly fantastické. Zdejší příroda se už zabarvuje podzimními barvami, nad tím se tyčí kavkazské vrcholky a z nich se klikatí bílé ledovce, nad tím vším se klene modrá obloha, takže to byla opravdu nádhera. Opět jsme nevěděli, co dříve fotit.

Při pohledu na východ jsme viděli skoro celou cestu, kterou jsme šli v neděli, v pondělí, ve čtvrtek a v pátek. Ukazovali jsme si náš krásný proběhlý trek v protějším podhůří Kavkazu jako prstem na mapě.

Ale to nejhezčí teprve přišlo. Když jsme scházeli do vesničky Tsvrimi, tak se před námi rozprostřely  naprosto fantastické  scenérie, kde se rhododendrony předháněly v barevných podzimních kreacích, vedle nich byly velké zelené pastviny s pasoucími se krávami, koni i ovcemi. Na vyvýšeném místě krásný kostelík, nad tím vším se samozřejmě tyčily kavkazské hřebeny, ledovce a modrá obloha. Za pastvinami se vynořila pěkná vesnička  Tsvrimi.

Se Zerzim jsme cestou vymýšleli všechna možná synonyma ke slovu "nádhera".

Ve vesničcce Tsvrimi jsme si dali 2 piva, ale nejdříve jsme zavolali Važovi, u kterého jsme se zastavili minulou sobotu na začátku treku, a domluvili odvoz autem do Mestie. Trvalo to hodinu a půl, než pro nás někdo přijel, ale pak už jsme za nějakých 30 min byli zpět.

Byl to báječný den!

V jednom místě bylo tak krásně, že se i vyskytly žádosti o rozprášení popela této osoby právě tam...

Jediná kaňka na kráse bylo to, že Olda zůstal na ubytku, protože mu stále nebylo dobře. Léčba chachou a pivem nezabrala..... A to se o něj staralo 6 polodoktorů!

Den 11 - 29.9. - ledovec Chaladi
Ráno jsme šli na hlavní třídu v Mestii a domluvili si odvoz směrem k ledovci Chalidi, což je rozsáhlý ledovec na východ od vrcholu Ushba.
Dali jsme chlapíkovi, který tady celou dopravu organizuje, 150 lari. Ten dává řidiči 120 lari a odchází....
Řidič nás odvezl k nástupnímu místu a čekal na nás. K ledovci se jde 2,5 km a vystoupá se při tom 270 výškových metrů.
Samotný ledovec je ve spodní části pokrytý kameny a balvany, které nese a které z čela ledovce padají, jak ledovec odtává. Čelo ledovce je vysoké možná 20 m. Zespodu vytéká voda a to takovou rychlostí, až se člověk diví, že ledovec neroztaje během roku úplně....
Cestou zpátky si dáváme v lese oběd - chléb, sýr, salám a rybičkové konzervy.
V Mestii jsme zašli společně na kávu a 4 z nás jsme pak šli do muzea regionu Svaneti.

Večer řešíme další plán. Nejdříve Suri přes Booking objednává na pondělí ubytko v přímořském městečku Anaklia a já domlouvám dopravu do města Zugdidi, ze kterého jsme chtěli do Anaklie dojet. Pak ale z ubytování přichází zrušení a to kvůli silnému větru v oblasti - prý jsou domy plné písku, nejde elektřina. Tak diskutujeme nahradí program. Rozhodujeme se jet do Batumi - když už není předpověď počasí ideální, tak v Baumi bude co dělat...

Cesta má trvat cca 5,5 hod a odjezd je v 8 ráno. Rušíme tedy u paní domácí snídani. Něco na snídani a na cestu si chceme koupit až ráno před odjezdem busu. To se v pondělí ráno ukáže jako chyba.

V pondělí ráno tedy skončí náš pobyt v horách Svanetie. Byla to jedna velká paráda!

Den 12 - pondělí 30.9.
Ráno jdeme na centrální ulici v Mestii na dopravu do Batumi. Přicházíme 30 min před odjezdem dodávky - maršutky - ale již v něm sedí 4 asiatky. Počítám sedadla a napočítám jen 7. Jdu tedy za tím chlápíkem, který tady organizuje dopravu, ale ten mi vysvětluje, že vzadu to je pro 4 osoby a ne pro 3. Aha. Ale jsou tam jen 3 sedadla. Takže sedíme opravdu jako sardinky, nepohodlně na mezerách mezi sedadly, rameny se nevejdeme a musíme je mít navzájem přes sebe. Během jedné přestávky na 5,5 hod dlouhé cestě se vzadu prostřídáme. Ale nakonec jsme to přežili celkem v pohodě, nejsme slečinky...
Ješte před odjezdem - 20 min před 8 h - jdeme se Zerzim koupit něco na cestu, ale řidič na nás volá, že se jede. Dodávka je plná (doslova) a není nač čekat, odjíždí se....

V Batumi Suri našel hezké a praktické bydlení v centru. Došli jsme k moři, dali si lehký oběd u stánku a k tomu gruzínskou kávu, koupili pivo a koňak a šli se vykoupat do moře. Voda byla překvapivě teplá, dle internetu 24 st. C.
Na pláži jsme vypili, co jsme měli, a cestou zpět na ubytování koupili zeleninu a na apartmánu jsme si udělali zeleninový salát. Svanská sůl jídlu skutečně dodá zajímavou chuť.

Maky pak měl opět krásný ukulele koncert. Dole na ulici hned vedle našeho domu byla samoobsluha otevřená až do půlnoci. Večer jsme ji vícekrát využili, u zpěvu jsme měli sucho v puse :)

Ve skvělé formě je večer Čára, jeho taneční kreace jsme ale na video nezaznamenávali.
Co se stane v Gruzii, to zůstane v Gruzii....

Den 13 - úterý 1.10.
Ráno pro probuzení zjišťuji, že Suri se Zerzim už byli u moře se vykoupat. A to šli spát před pár hodinami.... Kdepak, věk je jen číslo!
Když sejdu dolů, tak už chystají všem snídani - míchaná vajíčka, párky. Suri pak ještě v džezvě udělá všem pravou tureckou kávu.

Venku prší a je bouřka, tak to na chození po Batumi není. Ráno tedy vládne na apartmánu ospalá a poklidná atmosféra....

Předpověď počasí věští déšť jak pro Batumi, tak pro Kutaisi, odkud ve čtvrtek odlétáme. Suri řeší po telefonu s ubytovateli jak zde, tak v Kutaisi možnosti ubytování na dnešní noc.
Hlasujeme, jestli zůstat do středy v Batumi nebo jet dnes dle původního plánu do Kutaisi. Nakonec vítězí odjezd.

Nasedáme tedy za drobného deště do dodávky - maršrutky - vyrážíme na poslední štaci - do Kutaisi.
Cesta proběhla v pohodě. Bydlíme nedaleko od autobusového nádraží v klidné ulici, to Suri našel hezky. Po odložení věcí na ubytování jedeme Boltem se podívat do města. Zerzi s Čárou jedou místní MHD - cesta stojí v přepočtu 4 Kč a je to zážitek. Boltem se zde dá dopravovat snadno a levně. BOLT aut jezdí spousta, obvykle čekáme 3-5 minut a za pár korun se dostaneme, kam chceme.

Bohužel začíná pršet, takže centrum moc neprocházíme, místo toho jdeme pěšky do doporučené restaurace.
Mapy.cz nás zmatou, takže si celkem zajdeme, ale alespoň vidíme běžnou obytnou čtvrt. Nejvíce nás zaujme nadzemní rozvod plynu - je to vidět na fotkách.

Den 14 - středa 2.10.
Poslední celý den v Gruzii.

Po snídani jdeme na blízké tržiště. Je to obdoba SAPA v Praze. Zastřešené velké haly a v nich spousta stánků. Jsou tematicky organizované - na jednom místě jsou stánky s oděvy, pak o kus dál spousta stánků - železářství, pak jedno elektro vedle druhého, pak zelenina apod.

Na tržišti je klid, žádné překřikování, tahání za rukáv.

Z tržiště jdeme do potravin udělat nějaké nákupy domů. Strhne se celkem prudký a vytrvalý déšť, takže do ubytování přicházíme promoklí - minimálně já, protože jsem vyrazil jen v tričku.

Odpoledne opět Bolt auty jedeme do města - tentokrát ke katedrále Bagrati, která stojí na kopečku kousek od centra. Katedrálu zničili v 17. století Osmané, ještě na začátku 20. století jsou z ní jen ruiny, pár zdi.
Pak jí Gruzínci v podstatě postavili znovu. Zakomponovali do ní ale moderní prvky (viz foto) a moc se nám to nelíbí.

Sešli jsme do centra, kde jsme se zastavili v dalším tržišti. Už jen třeba hala se zeleninou byla velká, v ní opravdu velké množství stánků. Každý se vzorně vyskládanou krásnou zeleninou. Litujeme, že něco podobného není u nás.
Ochutnáváme churchkhelu, což jsou ořechy navléknuté na niti v sladké hmotě. Dle googlu je celkem pracné ji vyrobit. Nějak extra nám ale nechutná....

Pak jsme zašli na poslední večeři v Gruzii, kde jsme si jídlo opět náramně užili.

Zbývalo jen zajet na ubytování, dobalit věci, chvilku závěrečně posedět a jít brzy spát.

Den 15 - Čtvrtek 3.10.
Vstáváme v 3.30 místního času a frčíme na letiště. Na letišti nás překvapí fronty a predevším pomalá pasová kontrola. Ale máme čas, tak to je bez stresu.

Zbývá už jen Gruzii zamávat a nastoupit do letadla.

Tak tedy: Ahooj Gruzie a hodně štěstí!

Zajímavosti

Historie Gruzie
.. je zajímavá - stojí za přečtení, například na Wikipedia.
Jen ve zkratce - historii má Gruzie opravdu dlouhou. A také to Gruzínci neměli vedle Římanů, Peršanů, Turků / Osmanů, Rusů a na cestě Mongolů do Evropy jednoduché.

Politika
Gruzie platila od roku 1991 za prozápadní zemi. Vede přístupové rozhovory o vstupu do EU a Nato.
Je ale možné, že Gruzie je právě na rozcestí: jestli směrem k Rusku a autoritářskému režimu nebo jestli bude prozápadni kurz pokračovat. Za měsíc jsou volby. Tak jim držme palce!

Svanové
Obyvatelé Svanetie jsou Svanové, mají i vlastní jazyk úplně odlišný od gruzínštiny. Vyprávěla nám paní domácí z Mestie - Aza - že mladší generace svanetštině rozumí, ale spíše používá gruzínštinu - i doma. Takže rodiče na ně mluví svanetsky, ale odpovídají gruzínsky.
Jako by svanetštinu čekal osud lužické srbštiny, kdy všichni mluvící tímto jazykem jsou bilinguální kvůli úřadům a práci. Odhad počtu lidí mluvících svanetštinou je 14 tisíc.

Koupelny
Koupelny jsou vždy stejné - 1 místnost, kde je umyvadlo, WC i sprchová baterie. Není tam sprchový kout ani závěs. Odtok vody po sprchování je uprostřed místnosti. Takže jakmile se první člověk osprchuje, tak je mokro v celé koupelně.
A koupelna je klidně jedna pro celý guest house. Když nás bylo ubytováno 12, tak byl ráno boj. Člověk musel do fronty.
Pravda je, že hygienický standard byl lepší než jsem čekal. V koupelnách i pokojích - vždy to s čistotou, vybavením i hygienou bylo v pohodě.

Jídlo
Jídlu je jedním ze základních zážitků z cesty. Ani jednou se nestalo, že bychom něco označili za nedobré. Vždy velmi dobré, skvěle dochucené. Jak jen to dělají? Že by svanská sůl?

Oblíbili jsme si:
Samozřejmě chačapuri - chlebové placky se sýrovou náplní
Kupdari - to samé, ale s masem
Ojakhuri - brambory, cibule, maso
Škmeruli – šťavnaté pečené kuře v česnekové omáčce. Podává v keramické misce zvané keci.
Chinkali – pravděpodobně nejoblíbenější pokrm v Gruzii, který lze označit za národní jídlo. Jedná se o knedlíčky ve tvaru malého měšce na peníze plněné zpravidla mletým masem. Stopka je nedovařená a nejí se.
Ostri – kořeněný hovězí guláš s rajčaty a cibulí.
Polévky - byly výborné. Šlo vždy o velkou misku, byly to spíše vývary, samozřejmě dobře dochucené.

Doufal jsem, že nabízené maso bude i skopové, ale s tím jsme se vůbec nepotkali.

K snídani jsme kromě jiného dostávali lívanečky s marmeládou - jen se po nich zaprášilo.

Svanská sůl
Je gruzínská kořenící směs z regionu Svaneti. Je to jedinečná kombinace jedlé soli s aromatickými bylinkami a kořením jako česnek, koriandr, kmín, pískavice, kopr a paprika.
Že by toto byl ten klíč ke skvělé chuti gruzínskch jídel.

Toulaví psi
Jak jsem psal, je jich zde odhadem 250.000. Báli jsme se agresivních psů, ale potkali jsme jen pěkně vypadající a milé psy. Trpělivě čekali na nějaké jídlo či podrbání.

Shrnutí

Byl to intenzivní zážitek všech barev, vůní a chutí:
- zažili, viděli a prochodili jsme krásný a vysoký Kavkaz, s vrcholy dosahujicí více než 5tisíc metrů jen kousek od nás, s ledovci, pastvinami, všudypřítomnými krávami a toulavými psi
- potkali jsme milé, pohostinné a pohodové lidi
- celá oblast je vůbec zajímavá kombinace Evropy a Orientu, moderního i starobylého způsobu života
- mají tam vážně skvělé jídlo

Poznali jsme (samozřejmě jen trochu) nejen Gruzii, ale i hlavně její zajímavou část - drsnou Svanetii.

Byli jsme jen 6 km od Ruska a 20 km od Turecka.

Měli jsme v podstatě štěstí na počasí. A když se po týdnu udělalo krásně, no tak to vůbec nemělo chybu. Ale i ten první týden treku nebylo v podstatě tak špatně, jak vyhrožovaly předpovědi....

Pěkně a mnohokrát jsme si s Makym zazpívali. No dobře, zazpívali.... jde pořád jen o léty zdokonalené brumendo.

Čím jsme tento parádní čundr ukončili? Samozřejmě plánováním další výpravy!

Děkujeme, že jste to prožívali s námi - sdílená radost = dvojnásobná radost!

Bonus

Kdo dočetl až do konce, má možnost se podívat i na naši online Google galerii, kterou jsme krmili fotkami během čundru.